Tento text představuje kritickou reflexi Patočkova pojetí filosofického života jako pohybu typu „ateles energeia“, tedy činnosti, jejíž cíl (telos) zůstává skryt či filosofovi uniká. Autor proti tomuto tvrzení staví vlastní pojetí, podle něhož telos filosofovi neuniká, nýbrž k němu aktivně přichází z budoucnosti jako výzva k naslouchání a uskutečnění. Filosofické myšlení není v tomto smyslu bezcílné; jeho specifikum spočívá v neustálé metodické reflexi a zpochybňování již dosažených dílčích cílů ve jménu onoho „pravého cíle“. Energeia je chápána jako síla svěřená filosofovi, která umožňuje pohyb k tomu, co se teprve má stát skutečností. Autor zdůrazňuje, že filosofický pohyb není „ateles“ v tradičním smyslu nenaplněnosti, ale je bytostně zaměřen k budoucí pravdě, která vyžaduje neustálé přehodnocování a nové pokusy o své vtělení do světa. Myšlení se tak stává odpovědným procesem uskutečňování přicházejícího smyslu, nikoliv marným hledáním unikajícího bodu.