Tento text analyzuje Hegelovo pojetí času jako formy vnějšnosti, jak jej formuloval ve svých berlínských přednáškách roku 1820. Autor poukazuje na to, že tento výrok zásadně narušuje tradiční chápání substance jako neměnného základu a otevírá cestu k vnímání každého jsoucna jako bytí v čase. Zároveň však kriticky upozorňuje na negativní aspekt Hegelovy teze, která předpokládá bezčasovost nitra. Vzniká tak hluboký logický rozpor: pokud je vnějšek pouze zvnějšněným nitrem, zůstává nejasné, kde se bere čas jako specifická forma vnějšnosti. Text dále konfrontuje Hegelovy názory s moderními poznatky, zejména z oblasti biologie, které vyžadují zohlednění vlastního vnitřního časování individuálních živých bytostí. V závěru autor zdůrazňuje nezbytnost rozlišování mezi časem spjatým s nitrem konkrétní události a časem obecným či vnějším. Tato distinkce je klíčová pro překonání metafyzických rozporů a pro rozvoj hlubšího pochopení ontologického vztahu mezi niterností a vnější realitou v rámci moderní filosofie a vědy.
Čas a „vnějšek“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Čas a „vnějšek“
Hegel kdysi ve svých berlínských přednáškách z r. 1820 (1667, s. 36) prohlásil, že „jednou z forem vnějšnosti je však čas“. Pozitivní smysl tohoto výroku je třeba vidět v tom, že tím je vlastně nalomeno a zpochybněno tradiční chápání „substance“ jako toho, co trvá uprostřed změn. Je to závažný krok k chápání každého jsoucna jakožto „bytí v čase“ (tak daleko sám Hegel ještě nešel, ale otevřel tím cestu, když to připouštěl aspoň u některých „jsoucen“, těch „vnějších“ nebo „do vnějšnosti přeložených“). Zároveň však musíme vidět i negativní stránku uvedeného výroku, totiž předpoklad, že nitro, niternost je nečasová, bez času. Z Hegelova hlediska je v tom ovšem skryt závažný rozpor, neboť jinak trvá na tom, že zvnějšnit se může jen to, co už předtím bylo v „nitru“ (tedy že vnějšek není leč zvnějšněným nitrem, tedy ničím navíc – kromě toho zvnějšnění). A čím je tedy ten čas, který v nitru neexistoval, zatímco ve vnějšku je jednou z jeho forem? Kde se bere tato forma? Ovšem od Hegelových časů už vypadá situace jinak – zejména pod vlivem biologie je třeba uvažovat o čase „vnitřním“, tj. o vlastním „časování“ konkrétní, individuální živé bytosti. Naproti tomu psychologie vždy znovu upadá do „subjektivizací“. Výsledek: je třeba akceptovat rozdíl mezi časem, spjatým s „nitrem“ konkrétní události, a časem „obecným“, „vnějším“.
(Písek, 100926-1.)