The text explores the ontological concept of the ‐true event‐ as a process integrated into a temporal whole. The author argues that every real being is an event that, at any given moment of its presence, contains both ‐pastness‐ (what has been realized) and ‐futureness‐ (what is yet to be realized). To accept the reality of an event as a whole in time, one must acknowledge these temporal dimensions as real, though they differ in nature from immediate actuality. The text provides a critique of ancient Greek philosophy and its reliance on geometric models, which historically led to the denial of temporality and the reduction of being to mere presence. This abstraction is identified as a fundamental error rooted in mathematical thinking where time is excluded. The author calls for the construction of a new conceptual model of the ‐event‐ that employs new categories to grasp the integrity and mutual presence of pastness, futureness, and actuality, thereby overcoming the limitations of traditional ontology.
Budost (a bylost) pravé události
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 10. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Budost (a bylost) pravé události
Každé skutečné „jsoucno“ je událostným děním, tj. děním vnitřně integrovaným v jednotu, to znamená sjednoceným do „celku v čase“, „časového celku“, eventuelně také „časujícího celku“ – je tedy událostí. Každá událost má v každém momentu své aktuální přítomnosti (s výjimkou svého „počátku“ a „konce“) něco ze svého dění (průběhu, uskutečňování) „za sebou“ a něco „před sebou“, tj. za sebou něco již uskutečněného (bylost), zatímco před sebou to, co teprve má být uskutečněno (budost). Pokud nechceme zpochybnit skutečnost události samé (jakožto celku v čase, třeba tvrzením, že jde o pouhé „zdání“), nemůžeme prohlásit na „neskutečnou“, tj. nemůžeme popřít povahu jakéhosi „druhu“ skutečnosti ani bylosti, ani budosti. Je však zřejmé, že v obou případech jde o jinou skutečnost, jiný typ skutečnosti, tj. že se liší nejen bylost od budosti (a obráceně), ale že se jak bylost, tak budost odlišují také od aktuální (tj. právě vykonávané) přítomnosti, tedy od „aktuality“. V nejstarší fázi filosofického myšlení (tj. ve starém Řecku) máme dochovánu extrémní myšlenku, že „jsoucí“ je jen to, co je „aktuální“; důsledkem tohoto extrémního konceptu je popření nejen bylosti a budosti, nýbrž minulosti a budoucnosti obecně, tudíž popření časovosti a času vůbec. To není jen nějaká extravagance eleatů, ale je to zásadně důležitý příznak a doklad, kam vede řecký typ pojmovosti. Proto nelze další cesty filosofického myšlení chápat leč jenom jako jakési povrchní opravy a kompromisy se „zkušeností“; rozhodně to není ani v náznaku pokus o překonání onoho základního omylu, oné chyby, která je nerozlučně spjata s tím typem myšlení, které bylo nastartováno a do hloubky ovlivněno „geometrií“ (a vůbec matematikou). Právě tam byl (a je) čas vyloučen a popřen. Jen za předpokladu rozhodného důrazu na čas a časovost máme naději na principiální nápravu, nikoli pouhé neprincipiální opravy a úpravy, které však základy chybnost nechávají bez revize vadit a škodit dál. A to si nutně žádá čehosi základního: musíme si konstruovat jiný myšlenkový model (modely), a to ve vědomé polemice s modely geometrickými (matematickými). A právě k tomu cíli si musíme ustavit myšlenkový model „události“ a vypracovat způsob, jak „myslit“ (tj. jakou novou pojmovostí „uchopit“) problém celku události, tj. celkovosti, sjednocenosti, integrity bylosti, budosti, aktuálnosti resp. aktuální přítomnosti a povahy onoho „zpřítomňování jak bylosti, tak budosti v každé takové aktualitě.
(Písek, 101024-1.)