Tento text analyzuje Nietzscheho výrok z předmluvy k „Přehodnocení všech hodnot“, podle něhož se nesmíme ptát, zda je pravda užitečná či osudná. Autor tento názor podrobuje kritickému upřesnění a rozlišuje mezi konkrétními pravdivými soudy a Pravdou jako takovou. Zatímco užitečnost konkrétních pravd v určitém kontextu lze legitimně zkoumat, Pravda sama o sobě zůstává závaznou normou, která nepodléhá pragmatickému hodnocení. Text argumentuje, že vztah mezi těmito pojmy je opačný, než se běžně předpokládá: je to Pravda, která určuje, co je skutečně užitečné, zatímco z pouhé užitečnosti nelze na pravdivost usuzovat. Poznání skutečného stavu věcí je vždy užitečné v pravém slova smyslu, protože osvobozuje člověka od iluzí. Autor odmítá tezi, že iluze jsou pro život nezbytné, a označuje ji za předsudek, který ve světle Pravdy neobstojí. Studie tak obhajuje primát Pravdy nad subjektivními ohledy a zdůrazňuje její vnitřní osvobozující charakter a platnost.