Tento text analyzuje filosofický vztah mezi subjektem a jeho protějškem v kontextu lidského jednání. Autor argumentuje, že aktivní přístup vyžaduje nejen subjekt jako centrum aktivity, ale i něco, k čemu se tento subjekt vztahuje. Tento protějšek nemusí být pouhým neživým předmětem či věcí, ale často jím je jiný subjekt nebo skupina subjektů. Text kriticky reflektuje počátky novodobého evropského myšlení, zejména descartesovskou koncepci dvou substancí – věci myslící a věci rozprostraněné. Descartes vnímal myšlení jako substanci spíše než jako aktivitu subjektu v moderním smyslu, což vedlo k tomu, že vnější svět a ostatní živé bytosti byly chápány spíše jako stroje a předměty než jako skutečné protějšky. Tato práce zdůrazňuje ontologický rozdíl mezi pasivním objektem a aktivním subjektem a ukazuje, jak historické chápání substance ovlivnilo moderní pojetí intersubjektivity a vztahu k druhému.
Protějšek x předmět
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 12. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Protějšek x předmět
Předpokladem akce, tj. aktivního přístupu, není jen subjekt jako zdroj a centrum aktivity, ale také něco, k čemu ona akce (resp. subjekt skrze svou akci) přistupuje. Nazvěme toto „něco“ protějšek; bez subjektu není žádného protějšku, ale bez protějšku není ani žádného subjektu. Tímto protějškem ovšem nemusí být nutně a vždycky „předmět“ v běžném významu, tedy něco neživého, pouhá „věc“, ale může to být – a nejčastěji to bývá – jiný subjekt (nebo více subjektů; tam pak začínají určité problémy, jak se určitý subjekt svými aktivitami vztahuje k jednotlivým subjektům, a jak jinak se může vztahovat ke skupinám nebo „hromadám“ subjektů). Na počátku novodobého kontinentálního evropského myšlení je charakteristická descartesovská koncepce dvojí konečné substance, „věci rozprostraněné“ a „věci myslící“; v obou případech se mluví o „věci“, tedy „res“, a vše je ještě zdůrazněno tezí, že „věcí myslící“ je pouze člověk, zatímco zvířata (nebo rostliny) jsou pouhé stroje (pouhým strojem je ovšem také lidské tělo). Descartes si ještě dost neuvědomoval, co to je „subjekt“ v ono pozdějším, tj. našem dnešním smyslu; proto mu také „myšlení“ nebylo především aktivitou mysli, tedy subjektu, ale „substancí“. A proto také jeho substance nebyla skutečným „protějškem“, nýbrž pouhým „předmětem“.
(Písek, 101230-1.)