Tento text analyzuje filosofický vztah mezi subjektem a jeho protějškem v kontextu lidského jednání. Autor argumentuje, že aktivní přístup vyžaduje nejen subjekt jako centrum aktivity, ale i něco, k čemu se tento subjekt vztahuje. Tento protějšek nemusí být pouhým neživým předmětem či věcí, ale často jím je jiný subjekt nebo skupina subjektů. Text kriticky reflektuje počátky novodobého evropského myšlení, zejména descartesovskou koncepci dvou substancí – věci myslící a věci rozprostraněné. Descartes vnímal myšlení jako substanci spíše než jako aktivitu subjektu v moderním smyslu, což vedlo k tomu, že vnější svět a ostatní živé bytosti byly chápány spíše jako stroje a předměty než jako skutečné protějšky. Tato práce zdůrazňuje ontologický rozdíl mezi pasivním objektem a aktivním subjektem a ukazuje, jak historické chápání substance ovlivnilo moderní pojetí intersubjektivity a vztahu k druhému.