Tento text se zabývá filosofickým vymezením pojmu „skutečnost“ a naléhavou potřebou jeho nového promyšlení v kontextu moderního vědeckého poznání. Autor kontrastuje antické řecké pojetí, které skutečnost vnímalo převážně jako neměnnou, věčně přítomnou a přístupnou skrze čisté nahlížení (theoria), s dnešním dynamickým a procesuálním pohledem. Zatímco staří myslitelé proměnlivost často vytěsňovali jako druhořadou, současná věda – od biologie až po astrofyzikální kosmologii – staví na principech evolučnosti a dějinnosti. Příkladem je studium vzdálených vesmírných objektů, které nám zprostředkovává údaje o dějích dávno minulých, čímž zásadně zpochybňuje definici skutečnosti omezenou pouze na aktuální přítomnost „tady a teď“. Závěrem autor zdůrazňuje, že jelikož jednotlivé vědní disciplíny nejsou samy o sobě schopny řešit celistvou ontologickou podstatu bytí, je nezbytné obnovit hlubokou filosofickou diskusi o povaze skutečnosti, která by reflektovala její časový charakter zahrnující minulost, přítomnost i budoucí možnosti.