Tento text se zabývá Patočkovým pojetím „péče o duši“, které vychází z platónského konceptu „epimeleia tēs psychēs“. Autor sleduje historický vývoj a transformaci této myšlenky v antice, konkrétně v díle Marka Tullia Cicerona. Cicero ve svých Tuskulských hovorech uvádí, že filosofie je kultivací ducha (cultura animi). Klíčovým bodem analýzy je terminologický rozdíl mezi latinskými pojmy „animus“ a „anima“. Zatímco v české tradici se často „animus“ překládá jako „duše“, text upozorňuje na problematičnost tohoto výkladu vzhledem k existenci pojmů „anima“ a „spiritus“. Autor argumentuje, že v případě Ciceronova pojetí je přesnější hovořit o kultivaci ducha než o péči o duši v původním platónském smyslu. Tato sémantická nuance je zásadní pro pochopení recepce antické filosofie a jejího vlivu na moderní myšlení reprezentované Janem Patočkou, který na tyto základy navázal ve své fenomenologické reflexi lidské existence a jejího etického směřování.