Tento text se zabývá filosofickou analýzou vztahu mezi nejsoucím (TO MÉ ON) a možnostmi lidského poznání. Vychází z aristotelské tradice, podle níž je uznání bytí předmětu nezbytným předpokladem pro to, aby se mohl stát předmětem vědění. Autor se zaměřuje na kritiku přístupu, který nejsoucí a priori redukuje na pouhé „nic“. Taková radikální negace totiž uzavírá cestu k jakémukoli hlubšímu zkoumání dříve, než vůbec může začít. Práce ukazuje, že pokud badatel předem zavrhne možnost jsoucnosti nejsoucna, zbavuje se možnosti odhalit jeho případné specifické rysy či způsoby, jimiž se nám může v poznání vyjevovat. Cílem je zpochybnit dogmatické ztotožňování nejsoucna s absolutní nicotou a zdůraznit potřebu otevřenějšího ontologického rámce. Takový přístup je klíčový pro překonání epistemologických bariér, které brání v porozumění složitým aspektům reality, jež se nacházejí na hranicích tradiční ontologie a které mohou vyžadovat nové metodologické přístupy k pochopení toho, co běžně považujeme za neexistující či nepřítomné.
Nejsoucí není „nic“ / Nejsoucí a poznání
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Nejsoucí není „nic“ / Nejsoucí a poznání
Už Aristotelés věděl, že předpokladem toho, abychom mohli něco poznávat, je uznání, že (před námi) toto něco „jest“. Jsme-li totiž přesvědčeni, že to „není nic“, je jakékoli poznání vyloučeno. Je-li tudíž někdo již předem naprosto přesvědčen, že „nejsoucí“ (TO MÉ ON) prostě není, že to není „nic“, takže o tom žádné poznání ani vědění není možné, sám si tím znemožňuje jakékoli poznávání, a to i v případě (a právě v případě), že by se snad ukázalo, že toto „nejsoucí“ přece jen nějak poznáváno být může.
(Písek, 090130-2.)