Tento text analyzuje Aristotelovo pojetí vyučování (didaskalia) a učení se z vědomostí (mathésis) na základě úvodních pasáží jeho Druhých analytik. Aristotelés zde formuluje klíčovou tezi, že veškeré intelektuální vyučování a učení vycházejí z již existujícího dřívějšího poznání. Autor textu tento předpoklad kriticky hodnotí a označuje jej za problematický, neboť se zaměřuje výhradně na kognitivní složku vědění a opomíjí jiné formy nabývání schopností. Argumentaci doplňuje o srovnávací biologický pohled, kdy poukazuje na učební procesy u vyšších obratlovců, jako jsou savci a ptáci. Tito živočichové se učí především prostřednictvím napodobování chování dospělých jedinců, což představuje mechanismus zásadně odlišný od pouhého přebírání abstraktních „poznatků“. Text zdůrazňuje, že nápodoba jako způsob učení není identická s Aristotelovým pojetím logického vyvozování z existujících znalostí. Tímto srovnáním autor otevírá prostor pro širší diskusi o povaze pedagogiky a epistemologie, která přesahuje hranice čistě intelektuálního transferu informací a zahrnuje i behaviorální aspekty vývoje organismů.