Tento text podrobně analyzuje vývoj filosofického monoteismu v raném řeckém myšlení, které se od počátku zaměřovalo na hledání zdroje jednoty a kritiku tradiční mytologické narativity ve prospěch čisté pojmovosti. Zatímco první předsókratovští filosofové často božstva zcela opomíjeli nebo je chápali pouze jako mocné vnitrosvětové síly, Xenofanés jako první výrazně zavedl koncept jediného a nejvyššího boha, který je fundamentálně odlišný od lidí i ostatních antropomorfních božstev. Tento zásadní krok směrem k transcendenci a odklon od přímého empirického poznání připravil půdu pro pozdější klíčové koncepty, jako je Parmenidovo pojetí 'jsoucího' nebo Hérakleitův světový 'Logos'. Významným vyvrcholením je pak Aristotelovo pojetí boha jako neměnné jednoty, které formálně definovalo teologii jako nejvyšší teoretickou vědu. Autor v závěru zdůrazňuje, že řecký filosofický monoteismus by pravděpodobně zůstal pouhou historickou kuriozitou, nebýt jeho pozdější syntézy se starohebrejským monoteismem. Právě toto spojení s biblickou tradicí umožnilo vznik křesťanské i islámské teologie a zabránilo úpadku filosofického myšlení zpět k různým formám mytologie.
Monotheismus filosoficky
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Monotheismus filosoficky
Zvláštností nejstaršího rozvíjení filosofického myšlení je úsilí o nalezení původu (zdroje) jednoty (či původně „jednosti“). Ve vztahu k „božství“ či „bohům“ se to prvním filosofům nejevilo jako mimořádně naléhavé – snad právě proto, že jim na prvním místě šlo o kritiku narativity, a to ve jménu pojmovosti někteří filosofové se o „bozích“ vůbec nezmiňují, anebo jen zcela okrajově a mimochodem. Ještě Anaximenés bez jakýchkoli skrupulí označoval nesčetné „oblohy“ za božstva. Prvním, kdo proti mnohosti bohů zdůrazňoval jediného „boha nejvyššího“, byl Xenofanés, ale už Parmenidés se soustředil na jedinost a jednotu „jsoucího“ bez jakékoli spjatosti s božstvím či jediným „bohem“. A protože Xenofanés pojímal onoho jediného (a přesto nejvyššího) „boha“ jako zcela nepodobného nejen lidem, ale i (ostatním) „bohům“, poukazuje to k dvojímu: 1) že i ti filosofové, kteří o „bozích“ nějak mluvili, se pokoušeli je chápat jako nějaké mocné vnitrosvětné síly či mocnosti, a 2) že právě proti tomu Xenofanés chtěl toho jediného pravého „boha“ od nich (i od lidí) fundamentálně odlišit tím, že jej vlastně vyňal ze „světa“, že je zbavil vnitrosvětnosti a – jak někteří autoři (např. Hussey, s. 14, ale i jiní) podtrhují – takové povahy, která by umožňovala jej nějak empiricky poznávat, tedy že jej pojímal „transcendentálně“ (což je ovšem termín i obsahově poněkud anachronický). Ale možná právě to dovolovalo nejen Parmenidovi, nýbrž také Hérakleitovi (v jeho konceptu světového LOGu) nechat stranou nejen jakékoli konotace „náboženské“, ale dokonce každý odkaz na jakoukoli smyslovou empirii vůbec. Na rozdíl od svého učitele výrazně na Xenofana navázal Aristotelés, když svým vyhraněným způsobem pojal „boha“ jako „to, co je jedno a co se nemění“, a když tak vymezil „předmět“ nejvyšší teoretické (filosofické) vědy (disciplíny), totiž „theologie“. I když nemůže být pochyb o tom, že toto je jedna z nejvýznamnějších otevřených možností navázání na řecký monoteismus a pro aplikování jeho některých zásadních myšlenkových zdrojů a rysů pro pozdější „theologii“ v křesťanském smyslu, zdá se, že její přesvědčivost pro další řecké myšlení (ještě neovlivněné ani pozdně židovskými, ani ranně křesťanskými motivy) nebyla velká. Je dokonce velmi pravděpodobné, že bez silného působení starohebrejského monoteismu, tak významného jak pro monoteismus křesťanský, tak pro monoteismus islámský by se myšlenka „jediného boha“ resp. jediného pravého Boha“ stala jen historickou, přesněji „muzeální“ záležitostí, spolu s tím, jak by se filosofické myšlení znovu propadalo do mytizací a různých mytolo-logií až myto-logismů.
(Písek, 090301-5.)