Text se zabývá ontologickým vztahem mezi bytím a jeho vykonáváním, přičemž kriticky přehodnocuje tradiční scholastickou zásadu "operari sequitur esse". Autor naopak prosazuje tezi "esse sequitur operari", tedy že pravé jsoucno či událost musí své bytí aktivně vykonávat, aby vůbec mohlo být. Bytí není chápáno jako statické setrvávání, nýbrž jako dynamický proces, po jehož ustání událost mizí. Klíčovým problémem této koncepce je role subjektu. Text argumentuje, že událost musí začít vykonávat své bytí a ustavovat svůj subjekt ještě dříve, než je tento subjekt plně konstituován. Dochází tak k pojmovému rozlišení mezi prvotní aktivitou sebeuskutečňování, která probíhá bez dispozice subjektu, a následnými aktivitami, které již subjekt spoluorganizuje. Tento přístup mění nahlížení na událostnou povahu reality a zdůrazňuje primát aktivity v konstituci jsoucna, kde subjekt není předpokladem, ale výsledkem procesu sebe-vykonávání.
Bytí a jeho vykonávání
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 3. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Bytí a jeho vykonávání
Operari sequitur esse: pokud chápeme „operari“ dostatečně široce jako činiti, dělati, vykonávati, pak musíme trvat na tom, že platí právě obráceně: esse sequitur operari. Má-li „něco“ (tj. pravé jsoucno, pravá událost) vskutku „být“, pak toto své bytí musí aktivně vykonávat. Znamená to totiž, že v „bytí“ nelze pouze setrvávat, „bytí“ totiž není nic, co by setrvávalo, trvalo, ale bez aktivity vykonávání (tedy když tato aktivita ustane) událostné dění prostě končí a mizí – a nic po tomto bytí nezůstává. (Pokud se zdá, že něco pak přece jen pozůstává jako relikt, je to pouze nesprávný náš dojem, vyvolaný tím, že k výkonu svého bytí si určité jsoucno-událost může „angažovat“ i jiná jsoucna, která ve své vykonávání bytí mohou i nadále pokračovat, i když jejich angažmá již skončilo.) Není ovšem pochyb o tom, že tu je vážný problém, totiž že předpokladem aktivity je aktivní resp. aktivity schopný subjekt. Takže vlastním či přesněji nejzávažnějším problémem je nikoli bytí jsoucna-události jako „celku“, nýbrž bytí „subjektu“ události. Protože si však událost musí svůj subjekt ustavit aspoň v prvním kroku ještě bez pomoci subjektu (který ještě ustaven nebyl), musíme pojmově rozlišit „aktivitu“ nikoli pouze výkonu bytí události, nýbrž také výkonu ustavení subjektu na jedné straně ode všech dalších aktivit, které už budou nějak (v nějakém rozsahu) spoluorganizovány již ustaveným subjektem. Aby se událost mohla „dít“, musí své „bytí“ začít vykonávat. Ale tohoto prvotního výkonu sebeuskutečňování musí musí být schopna událost ještě dříve, než si může začít ustavovat (konstituovat a pak rekonstituovat) svůj subjekt. A ustavit si subjekt (nebo přinejmenším si svůj subjekt začít ustavovat) musí událost nejprve také ještě v rámci onoho prvotního sebe-vykonávání, kdy ještě nemá svůj subjekt k dispozici (resp. kdy se ještě subjektem nestala).
(Písek, 090317-1.)