Tento text kriticky přehodnocuje běžné chápání pojmu „nicota“ a odmítá koncept absolutní nicoty jako matematickou abstrakci. Autor rozlišuje dva klíčové regiony nicoty: první tvoří dynamické struktury toho, co se připravuje nastat („nadcházení“), zatímco druhý představuje sféru toho, co již zaniklo. Právě tento druhý region je chápán jako vysoce strukturovaný celek všech uskutečněných událostí. Zánik do nicoty není vnímán jako prosté anulování existence, ale jako proces, v němž si každá událost uchovává svou ontologickou jedinečnost a nezaměnitelnost. Na rozdíl od pouhého vzniku z nicoty je zánik charakterizován vyšší mírou určenosti. Autor s odkazem na Teilharda de Chardina zdůrazňuje, že ztráta v celku neznamená smazání individuality, nýbrž její dovršení v rámci širší jednoty. Nicota je tak nahlížena jako „konkrescentní“ srostlice minulého a budoucího, která trvale integruje vše, co se v bytí odehrálo, aniž by docházelo k pouhému statickému uchovávání forem.
Zánik do „nicoty“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 4. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Zánik do „nicoty“
To, jak obvykle rozumíme slovu „nicota“, je naprosto chybné; naproti tomu běžnému chápání je nutno pečlivě rozlišovat různé „regiony“ nicoty. Předně musíme nechat zcela stranou tzv. „absolutní nicotu“, která je pouhým výmyslem (podobným, jakým je nula nebo nekonečno v matematice). Skutečná „nicota“ je především strukturovaně plná „nadcházení“, a to nikoli ve smyslu neměnné „danosti“ předem všeho, co „má“ nebo „může“ nastat, nýbrž ve smyslu „přicházení“ či „nadcházení“, které se „připravuje“ na svůj „příchod“ (jinými slovy, je plná připravujících se a tedy měnících se nepředmětných struktur). A na druhé straně je region neméně (a spíše ještě více) strukturovaně plný všeho, co se už uskutečnilo a co zaniklo nikoli v témž smyslu, v jakém se to – ještě v onom prvním regionu – připravovalo „nastat“, nýbrž v daleko větší určenosti a určitosti toho, co už jednou nastalo tím a tím způsobem. Tento „zánik do nicoty“ není zrcadlovým obrazem vzniku z nicoty, protože tím, že se něco (nějaká událost) jednou „konkrétně“ („konkrescentně“, tedy v podobě srostlice toho, co ještě nenastalo, s tím, co už nastalo a pominulo, ovšem srostlice, která se vždy znovu proměňuje s každou novou „aktuálností“) odehrála v celku „bytí“ celé této události, si bez opor zpředmětněných „tvarů“ a „podob“ udrží i po svém zániku svou jedinečnost a nezaměnitelnost s čímkoli jiným, s jakoukoli jinou, byť předmětně takřka neodlišitelnou událostí. Velmi trefně o tom mluví třeba Teilhard de Chardin (který je ovšem soustředěn pouze na člověka, a to ve vztahu k Bohu), když v Božském prostředí (s. 78 českého překladu) říká: „V Bohu se můžeme ztratit pouze tak, že pokračujeme ve směru těch nejindividuálnějších určení jednotlivých bytostí.“ Zánik do nicoty znamená tedy všechno jiného spíše než anulování toho, k čemu došlo a co se stalo: je to – poněkud metaforicky řečeno – uvedení v jednotu při zachování toho nejjedinečnějšího, kam až jednotlivé bytosti ve svém „bytí“ (životě) dospěly (což pochopitelně vůbec neznamená, že „konkrescentní celek“ každé z těchto dějících se bytostí bude v nespočetné sérii aktuálních jsoucností zachován jako voskový odlitek v nějaké „muzeu věčnosti“).
(Písek, 090411-3.)