Text pojednává o fenoménu zpředmětňování událostí prostřednictvím jejich převodu do abstraktní přítomnosti. Autor analyzuje, jakým způsobem dochází k myšlenkovému přesunu lidské přítomnosti do různých fází dění, čímž se dynamické procesy redukují na statické body. Jako historický příklad uvádí Zénóna z Eleje a jeho paradox letícího šípu, který ve snaze popsat pohyb popírá jeho podstatu tím, že jej rozkládá na řadu nehybných okamžiků. Tento přístup autor nachází i v současné astrofyzice. Moderní věda využívá sofistikované technologie k pozorování vzdálené minulosti vesmíru, čímž konstruuje narativní historii kosmu. Tato historie je však kritizována jako reduktivní, neboť se zaměřuje pouze na vnější, zpředmětnitelné aspekty reality. Výsledkem je umělá konstrukce kosmického času, která je podřízena subjektivně vytvořeným časovým měřítkům, čímž dochází k odcizení od skutečné povahy času a událostného charakteru bytí. Celkově text vybízí k reflexi limitů vědeckého a filosofického objektivismu v chápání temporality.
Zpředmětňování a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 4. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Zpředmětňování a čas
Jeden ze způsobů tzv. zpředmětňování něčeho, co není pouhým předmětem (tedy třeba nějaké „události“), je přesouvání všeho, co již pominulo nebo k čemu ještě nedošlo, do jakési abstraktní „přítomnosti“. Když tento způsob „zpřítomňování“ něčeho „bylého“ (nebo „budého“) do naší přítomnosti pečlivěji přezkoumáme, zjistíme, že ve skutečnosti naopak přesouváme svou vlastní přítomnost do různých jiných „aktuálních přítomností“ toho dění, té události, kterou tak „zpředmětňujeme“. Klasickým způsobem to v raných dobách filosofie provedl Zénón Elejský, když vypracoval onen známý argument, že šíp, o kterém máme – podle svědectví smyslů – dojem, že letí, musí proletět řadou bodů, a na každém z nich musí „být“, tj. stát (ergo bez pohybu). Dnes však astronomové a zejména astrofyzici dělají naprosto totéž, jen za použití nesrovnatelně sofistikovanějších prostředků. Za pomoci nejen obrovských dalekohledů, ale přístrojů, schopných analyzovat světlo, které člověk vůbec nemůže vidět, se v mysli přesouvají do minulosti vzdálené nejen miliony, ale dokonce miliardy let. A na základě takřka „zanedbatelných“ empirických „dat“ konstruují dávno již neexistující vesmírné objekty a procesy, a narativně je zpracovávají do jakýchsi „událostí“, jež začleňují k jiným událostem tak, že jim z toho nakonec v myšlenkách povstává jakási „historie“ celého Vesmíru. Ovšem tato „historie“ je redukována jen na „vnější“ stránku toho, co se dělo, ba možné jen na tu stránku, kterou se podařilo „zpředmětnit“, neboť mnohé se stále ještě zpředmětnit nezdařilo. A tak se tito odborníci pokoušejí zkonstruovat „běh kosmického času“, ovšem času tak zpředmětněného, že je převeden na časovou škálu, kterou jsme si sami vymysleli.
(Písek, 090421-1.)