Text se zabývá ontologickou problematikou celku a jeho odlišením od pouhého agregátu či hromady prvků. Autor kritizuje běžně zažité představy o tom, že se celek z něčeho skládá, a namísto toho navrhuje vnímat jej jako srostlý útvar. Tato myšlenka nachází své kořeny v učení Hérakleita z Efesu, který k definování celistvosti využíval pojem LOGOS. Studie poukazuje na sémantické proměny tohoto termínu, jenž byl v pozdějších staletích reinterpretován v rámci židovské a křesťanské tradice, čímž došlo k zastření jeho původního významu. Vzhledem k tomu, že se z děl předsokratiků dochovaly pouze zlomky bez širšího kontextu, je interpretace původního pojetí LOGU náročným úkolem. Autor zdůrazňuje nutnost odvážné rekonstrukce těchto antických myšlenek, která vyžaduje vlastní tvůrčí promýšlení a snahu o nalezení hlubšího smyslu v rámci dějin filosofie. Cílem je pochopit, čím se skutečný celek liší od pouhého součtu svých částí v toku času.