Text se zabývá ontologickou problematikou celku a jeho odlišením od pouhého agregátu či hromady prvků. Autor kritizuje běžně zažité představy o tom, že se celek z něčeho skládá, a namísto toho navrhuje vnímat jej jako srostlý útvar. Tato myšlenka nachází své kořeny v učení Hérakleita z Efesu, který k definování celistvosti využíval pojem LOGOS. Studie poukazuje na sémantické proměny tohoto termínu, jenž byl v pozdějších staletích reinterpretován v rámci židovské a křesťanské tradice, čímž došlo k zastření jeho původního významu. Vzhledem k tomu, že se z děl předsokratiků dochovaly pouze zlomky bez širšího kontextu, je interpretace původního pojetí LOGU náročným úkolem. Autor zdůrazňuje nutnost odvážné rekonstrukce těchto antických myšlenek, která vyžaduje vlastní tvůrčí promýšlení a snahu o nalezení hlubšího smyslu v rámci dějin filosofie. Cílem je pochopit, čím se skutečný celek liší od pouhého součtu svých částí v toku času.
Celek (v čase)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Celek (v čase)
V minulosti se zcela vžilo užívání spojení, z čeho že se „skládá“ nějaký celek (například lidské tělo). Už většinou ani nemyslíme na to, že také „tělo“ není „složené“, ale „srostlé“. Když něco poskládáme „dohromady“, vznikne „hromada“, ale žádný „celek“. Na to ve starém Řecku poukázal dosti výrazně už Hérakleitos z Efezu, a zároveň se pokusil naznačit alespoň směr řešení otázky, čím se vlastně celek liší od pouhé hromady (pouhého agregátu), poukazem na „LOGOS“ (zlomek B 124 v kombinaci se zlomkem B 1). Nám už dnes slovo LOGOS moc neříká, resp. říká nám něco jiného, než co měl na mysli sám Hérakleitos (došlo k tomu vlivem jiných pramenů, m.j. pozdně židovských a křesťanských); ono to řecké slovo LOGOS mělo ostatně už ve starém Řecku mnoho významů, a různí myslitelé je často obdařovali ještě jinými, dalšími významy; a protože z těch nejstarších myslitelů ještě před Sokratem se nám zachovaly jen kratší nebo delší výroky, které dokonce v řadě případů postrádaly rozsáhlejší kontext, bez něhož nejsou a nemohou být dost určité a už vůbec ne jednoznačné, a který je pro porozumění významu na daném místě užitého slova velmi důležitý, často nepostradatelný, musíme se pokoušet dost odvážně onu myšlenku, ono předpokládané pojetí rekonstruovat, nově – a tedy dost „po svém“ – myslit a promyslit. .
(Písek, 090520-1.)