Tato úvaha se hluboce zamýšlí nad podstatou trvalosti a stability v našem pozorovatelném světě. Autor argumentuje, že to, co se nám jeví jako neměnné nebo stálé, je ve skutečnosti pouhou iluzí, která vzniká buď v důsledku extrémně pomalého tempa změn, nebo kvůli skryté, velmi rychlé dynamice probíhající pod povrchem zdánlivého klidu. Text uvádí konkrétní příklady z historie vědy a astronomie, například vnímání hvězd jako „stálic“ starověkými civilizacemi. Zatímco tehdy byly považovány za nepohyblivé body, dnešní poznatky potvrzují jejich pohyb závratnými rychlostmi. Podobně autor rozebírá mikrosvět atomů a protonů, které představují nejtrvalejší známé formy hmoty, a přesto vykazují vnitřní proměnlivost a konečný, byť nepředstavitelně dlouhý poločas rozpadu. Závěrem text konstatuje, že absolutní trvalost v objektivní realitě neexistuje. Vše v tomto vesmíru podléhá neustálému pohybu a transformaci, přičemž rozdíl mezi stabilitou a změnou spočívá pouze v relativní rychlosti těchto procesů, které naše smysly a přístroje interpretují různými způsoby.
Trvalost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 6. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Trvalost
To, co ve světě kolem sebe pozorujeme jako „trvalé“ (trvající, setrvalé), je jen pomalá nebo velmi pomalá změna, anebo to je pod pomalou, takřka neznatelnou změnou skrytá velmi rychlá změna. Pro velké staré civilizace byla třeba hvězdná obloha úchvatná svou zdánlivou neproměnností (vzájemná poloha hvězd byla stálá, odtud pojmenování hvězd jako „stálice“, svou polohu měnily jen planety, považované ovšem za zvlášť mocné a božské hvězdy); byl to omyl, protože ve skutečnosti – jak dnes víme – se hvězdy pohybují obrovskými rychlostmi. A na druhé straně atomy (přesněji jejich jádra) byly považovány za velmi trvalé (s výjimkou některých nestabilních izotopů), a zejména protony představují asi nejtrvalejší částice v tomto Vesmíru, ale všechno nasvědčuje tomu, že jsou „uvnitř“ nejen složité, ale také velice proměnlivé – jen ta jejich vnitřní pohyblivost a proměnlivost není zvnějšku takřka zaznamenatelná (nicméně poločas jejich rozpadu navzdory nesmírnosti je konečný). Naprostá trvalost tedy neexistuje, jsou jen rychlejší nebo pomalejší změny.
(Písek, 090616-1.)