Text se zamýšlí nad možností uplatnění ethologického přístupu v rámci exaktních věd, jako jsou fyzika a chemie. Autor kritizuje jednostranný kauzalismus a navrhuje zaměřit pozornost na reaktibilitu a aktivní podstatu chování atomů. Podobně jako biologie pokročila od deskripce k analýze způsobů života, měla by i fyzika zkoumat, na jakém základě je chování hmotných jednotek udržováno. V návaznosti na Teilharda de Chardina text postuluje, že každá přirozená jednotka má své nitro a schopnost akce. Fyzikální zákonitosti jsou v tomto světle nahlíženy jako převládající formy reakce na dané situace, nikoliv jako jediné možné mechanické diktáty. Tento interdisciplinární přístup, který aplikuje poznatky o živých bytostech na makrokosmos i mikrokosmos, otevírá prostor pro dynamičtější chápání materiální reality jako soustavy reagujících subjektů s vlastní vnitřní integritou a schopností autonomního projevu.
Ethologie „fyzikální“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 9. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Ethologie „fyzikální“
Pokusme se podívat na „předmět(y)“ fyziky (a chemie) nikoli z hlediska „kauzalismu“, nýbrž z hlediska „reaktibility“. Tak jako můžeme vidět obrovský pokrok v postupu od popisu zvířat nebo rostlin ke zkoumání jejich způsobu života a tedy také jejich chování (včetně všech vnitřních funkcí organických), tak můžeme očekávat také značné pokroky tam, kde jsme až dosud s jakousi samozřejmostí popisovali a dokonce zkoumali „chování“ atomů jen po vnější stránce a vůbec nám nepřišlo na mysl zkoumat, na jakém základě vlastně je to jejich chování vlastně postaveno a jak je (aktivně) „udržováno“. Jestliže bylo kdysi velmi rozšířeno přesvědčení, že člověk je jakýsi „vesmír“ v malém (srovnával se tak mikrokosmos s makrokosmem), je možno to dnes obrátit a pokusit se poučit ze znalostí nejen člověka, ale živých bytostí vůbec tak, aby to bylo možno mutatis mutandis aplikovat na každou „přirozenou jednotku“, jak to měl na mysli třeba Teilhard de Chardin. A to pak znamená jít oproti jeho zdůrazňování, že každá takové „jednotka“ má své „nitro“ a nejen „vnějšek“, ještě dál, a přiznat každé jednotce jakousi schopnost aktivity a akce, a tím i reaktibility a reakce. A tam, kde připouštíme reaktibilitu a reagování, musíme připustit také různé formy chování. A pak se na to, co se dosud jevilo jako „zákonitosti“, začít dívat jako na převážnou formu reagování na určitou situaci, ale nikoli jako formu jedinou možnou.
(Písek, 090920-1.)