Tento text kriticky reflektuje poválečné přednášky J. B. Kozáka o logice, konkrétně jeho tezi o „nadčasovosti“ či „věčné platnosti“ pravdy. Autor namítá, že Kozák chybně ztotožňuje pravdivý poznatek či teorii s „pravdou samou“. Text se vymezuje proti tradičnímu dělení na relativní a absolutní pravdu a upozorňuje, že snaha o fixaci pravdy jako něčeho neměnného vede k její trivializaci a sterilitě. Pokud by pravda měla být zcela vytržena z časového kontextu a okolností, ztratila by svou relevanci pro skutečnost. Autor argumentuje, že takto pojatá „věčná“ pravda by byla prakticky k ničemu, a zpochybňuje smysl pojmu „platnost“ u pravdy, která je izolována od dynamiky světa. Celkově úvaha vybízí k hlubšímu zamyšlení nad noetickou povahou pravdy v protikladu k jejím formálně logickým či dogmatickým interpretacím.
Pravda – „nadčasovost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 9. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Pravda – „nadčasovost“
J.B.Kozák se ve svých poválečných přednáškách z „Logiky“ vyjádřil v tom smyslu, že „každá pravda, pokud ji máme – … – je svou noetickou povahou ,věčná‘, tj. nadčasová, vždy platná“, a dodal: „něco jiného jest, do jaké míry vědec a tudíž i logik toho dosahuje“ (skripta „Logika I.“, str. 5). V této formulaci je z mého hlediska hned několik chyb: především „pravda, kterou máme“, je pravdivý poznatek, pravdivá myšlenka, pravdivá teorie atd., ale nikoli „pravda sama“, tj. to, co každému našemu poznatku, každé naší myšlence onu „pravdivost“ propůjčuje, a to jen v té míře, v níž „toho dosahujeme“; tradičně se tomu říkalo „relativní pravda“ a proti ní se stavěla pravda tzv. „absolutní“ (což je zase jiná chyba, neboť jakákoli „pravda“, „oddělená“ ode všeho ostatního, přestává být skutečnou pravdou, protože se ničeho netýká). Pokud by taková „relativní pravda“ měla být věčně platná, bylo by zapotřebí, aby byly nějak stabilizováno nebo spíš přímo fixovány, znehybněny podmínky a okolnosti její platnosti (a to by nutně vedlo k naprosté trivializaci a sterilizaci většiny „pravd“). Tzv. „nadčasovost“ či „věčná platnost“ nějaké „pravdy“ by nutně vedla k tomu, že by taková „pravda“ byla k ničemu. Co v takovém případě ovšem může znamenat výrok, že je „platná“? V čem by mohla spočívat „platnost“ takové nanicovaté „pravdy“?
(Písek, 090922-1.)