Tento text se zabývá pozoruhodným aforismem Blaise Pascala z jeho Myšlenek, který obrací známé přísloví o zvyku jako 'druhé přirozenosti' a naznačuje, že samotná přirozenost může být ve skutečnosti chápána jako prvotní či nejstarší zvyk. Autor nás vybízí k hlubšímu zamyšlení nad tímto zdánlivě absurdním tvrzením a k prozkoumání dynamického vztahu mezi vrozenými vlastnostmi a dlouhodobě naučeným chováním. Významná část úvahy je věnována lingvistickým nuancím, konkrétně důležitému rozlišení mezi českými termíny 'přirozenost' a 'příroda', které v románských jazycích či latině splývají v jediný výraz 'natura' či 'la nature'. Tato absence terminologického rozlišení v jiných jazycích otevírá prostor pro přehodnocení rigidity hranic mezi tím, co považujeme za neměnné jádro lidského bytí, a tím, co je výsledkem pouhého opakování a tradice. Krátká reflexe, sepsaná v Písku v listopadu 2004, tak nabízí filosofický pohled na lidskou povahu a historický vývoj pojmů spojených s přirozeným řádem a individuální dispozicí člověka v širším kontextu evropského myšlení.