Tento text zkoumá vztah mezi filosofickým myšlením a skutečností, přičemž zdůrazňuje, že ačkoliv samotné myšlení k nápravě světa nestačí, je pro jakoukoli skutečnou změnu nezbytným předpokladem. Autor rozlišuje mezi nápravou našeho chápání reality a nápravou reality samotné. Ta by neměla vycházet ze subjektivních přání, nýbrž z objektivního nároku na to, jaká by skutečnost měla být. Myšlení není pouhým odrazem daného stavu, ale snahou o pravdivé poznání, které zahrnuje pochopení širších vnitřních i vnějších souvislostí. Skutečnost není tvořena izolovanými danostmi, ale vzájemnými reakcemi a schopností věcí zprostředkovat průchod „pravému“ do již etablovaného světa. Text tak definuje pravdu jako porozumění významu věcí v jejich celistvosti a zdůrazňuje etický rozměr poznání, který směřuje k souladu mezi tím, co je, a tím, co má být. Tato perspektiva odmítá redukcionismus a izolaci faktů ve prospěch hlubšího, nepředmětného vnímání světa.
Filosofie a svět (skutečnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 11. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Filosofie a svět (skutečnost)
Pro filosofii zajisté platí, že žádné myšlení, žádná pojmovost (ani ta v budoucnosti snad vylepšená) na nápravu všech nepravostí nestačí a nemůže stačit. To je známo ostatně už z bible: žádný člověk, „pečlivě mysle, nepřidá ku postavě své loket jeden“ (Mt 6,27; Lk 12,25) ), jenže tomu musíme správně rozumět: v žádném případě to neznamená, že na myšlení a dokonce na pečlivosti v myšlení nezáleží. Samotným myšlením nelze nic napravovat, ale ani bez myšlení, a zvláště bez velmi pečlivého myšlení není žádná skutečná, opravdová náprava možná. Je však zapotřebí si uvědomit, že tu jde vždycky o dvojí: jednak jde o nápravu našeho myšlení skutečnosti (tj. našich pojetí, našeho porozumění, našich myšlenkových konstrukcí, jimiž se pokoušíme skutečnost uchopit a pochopit), jednak o nápravu skutečnosti samé (přesněji: konkrétních skutečností samých). A pokud jde o ten druhý případ, zase musíme rozlišovat, jde-li u nápravu podle našich vlastních hledisek a měřítek, anebo o nápravu prostě daného stavu věcí tak, aby to, jaké to je, více odpovídalo tomu, jaké by to mělo být, a to nikoli jen podle našich soukromých či subjektivních, až už vůbec ne svévolných přání. A právě zde se ukazuje ona mimořádná důležitost správného myšlení a správného chápání věcí kolem nás i nás samých. Naše myšlení totiž nekopíruje jen danou skutečnost, není jejím pouhým „odrazem“, myšlenkovým zpodobením a vykreslením, zejména pak se na něco takového nemá a nesmí omezovat. Každé myšlení, které chce poznávat skutečnost, se musí pokoušet ji poznávat „pravě“, „opravdově“, „vpravdě“, tj. ve světle pravdy; a pravda (pravdivost našich poznatků) nespočívá v nějakém pouhém „krytí“ či „shodě“ s prostou skutečností, nýbrž zejména v porozumění a pochopení „místa“ a „významu“ poznaného (poznávaného) v širších kontextech. A zase je důležité připomenout: ty širší kontexty nejsou pouze dány vnějšími okolnostmi, byť sebe dalekosáhlejšími, nýbrž nutně a podstatně k nim náleží také vztahy a souvislosti „vnitřní“, nepředmětné. Jakkoli rozsáhle a do detailů poznávaná „skutečnost“, zbavená souvislostí s jinými skutečnostmi, se už tímto vykrojením a osamocením (izolováním) stává pouhou abstrakcí, neboť skutečnost a vůbec svět je založen nikoli na „danostech“, na nějakých posledních „elementech“, byť chápaných jako „pravá jsoucna“, nýbrž na jejich reaktibilitě, tj. na tom, jak na sebe vzájemně reagují, ale také na jejich schopnosti poskytovat průchod „pravému“, tj. tomu, co „má být“, do již etablované, „dané“ kontextury všeho toho, co tu v určité situaci a chvíli „zbývá“ z již proběhlých, minulých dějů a procesů.
(Písek, 091119-3.)