Tato studie se zabývá vztahem mezi filosofií a reflexí, přičemž vychází z teze, že filosofie je možná pouze skrze sebevztažení myslícího subjektu k jeho vlastním myšlenkovým aktům. Autor analyzuje reflexi jako specifický akt, v němž subjekt rozlišuje mezi aktivním procesem myšlení a jeho předmětem (cogitatum). Klíčovým problémem je tendence subjektu k sebe-zpředmětnění, kdy se pod vlivem řecké pojmovosti začíná chápat jako jedna z věcí, čímž ztrácí svou autentickou povahu ne-předmětného subjektu. Text dále reflektuje limity zpředmětňujícího myšlení, které dominovalo evropské tradici po dvě tisíciletí. Tato dominance byla postupně narušována střetem řeckého intelektualismu s tradicí hebrejskou, a to zejména v rámci křesťanské myšlenkové syntézy. Právě toto napětí mezi zpředmětňujícím uchopením světa a ne-předmětným pojetím subjektu tvoří základní rámec pro porozumění modernímu filosofickému tázání a reflexi samotné podstaty lidského vědomí v dějinách evropského myšlení.
Filosofie a reflexe / Reflexe a filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 12. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Filosofie a reflexe / Reflexe a filosofie
Filosofie je možná teprve a pouze tam, kde se vědomí dokáže vztáhnout k sobě a k tomu, co je přístupné pouze v tomto sebevztažení. Ovšem již tato formulace je zatížena některými nedostatky či spíše vadami. Vědomí samo není žádným „subjektem“ a nemůže se tedy samo aktivně k něčemu vztahovat, aniž by šlo o výkon určitého subjektu. Takže filosofie je možná jen tam, kde se myslící subjekt svým myšlením (aktivním vědomím) vztahuje k sobě tak, že se vztahuje nejprve ke svému myšlení (zajisté již uskutečněnému, tj. ke svým dřívějším myšlenkovým aktům). A právě to je možné jen jako reflexe: v reflexi, která je myšlenkovým aktem (eventuelně – obvykle – řadou nějak integrovaných, v určitém směru sjednocených myšlenkových aktů), tj. která (jakožto akt) je zaměřena jako na své cogitatum na tento již uskutečněný myšlenkový akt, je teprve subjekt schopen rozlišit mezi svou aktivitou (svými myšlenkovými akty, svými „myšlenkami myslícími“) a tím, k čemu se tyto myšlenky vztahují, tedy co je jejich „myšlené“, jejich „cogitatum“. A díky tomuto rozlišení je myslící (a eo ipso reflektující) subjekt schopen ještě navíc rozlišit své myšlenkové akty od sebe samého. Při tom je nicméně vystaven pokušení sebe sama zařadit mezi všechno to, co si ve svém myšlení (ve svých myšlenkových aktech) učinil svým tématem a pro co si vytvořil (konstruoval) příslušné myšlenkové modely (ať už představy představované nebo míněné za pomoci pojmů). V důsledku onoho specifického rysu řecké pojmovosti je tak téměř neodolatelně a takřka nezvládnutelně tlačen k tomu, aby sám sebe chápal (tedy: myšlenkově uchopoval, nikoliv pociťoval) jako jednu z „věcí“, tj. ztotožnil se se svou předmětností – čímž ovšem sám sebe ztrácí jakožto „ne-předmět“, tj. jakožto „subjekt“. Právě proto je třeba si dobře uvědomovat onu zásadní nedostatečnost zpředmětňujícího myšlení, které tak těžce doléhalo na víc než dva tisíce trvající (resp. aktivně se v navazování dějící) epochu předmětného (zpředmětňujícího) způsobu myšlení, které bylo postupně, Ale opět v podstatě nezvratně zevnitř destabilizováno a narušováno jakýmsi téměř „enzymatickým“ způsobem v důsledku setkání a de facto dlouhotrvajícího, často konfliktního setkávání této řecké tradice s tradicí neřeckou, původně hebrejskou resp. židovskou, ovšem zejména a naprosto převážně zásluhou myšlenkových synkrezí, o které se pokoušeli vždy znovu křesťanští myslitelé.
(Písek, 091213-1.)