The text examines the ontological and epistemological nature of the "concept" and the act of "conceiving." The author argues that a concept is not a "conceiving" agent in itself; rather, true conceiving is an activity of the thinking subject. Concepts are presented as mental tools—an Aristotelian "organon" or cognitive "programs"—that enhance the mind's ability to grasp and define entities that would otherwise remain elusive, such as geometric figures. Their primary function is to stabilize the fluid intentional acts of thought and focus them precisely on intentional objects. The author rejects the objectification of concepts within logic, criticizing attempts to treat them as independent logical objects. Drawing on Husserl's critique of psychologism, the text maintains that concepts should not be reified. Ultimately, it suggests that a legitimate "concept of a concept" can only be established when we learn to direct non-objective intentions as effectively as we currently handle objective ones.
Pojem a „pojímající“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Pojem a „pojímající“
Pojem sám není ničím „pojímajícím“, leda v nepřesném, přeneseném smyslu; skutečné pojímání je výkonem myšlení, je to aktivita mysli, a ještě přesněji: myslícího subjektu. Tím vskutku „pojímajícím“ je tedy vědomý, myslící subjekt. O pojímání můžeme ovšem uvažovat (a mluvit) buď v širším významu jako o aktu chápání nebo rozumění vůbec, anebo v užším smyslu jako o chápání nebo rozumění za pomoci pojmů a prostřednictvím pojmů. Pojmy a pojmovost vůbec tedy představuje jistý vynález, tj. vylepšení způsobu, jak v mysli „uchopit“ něco, co nám bez pojmů více nebo méně uniká, eventuelně o čem bez pojmů nemůžeme mít vůbec žádné ponětí. Tak např. bez pojmů nikdy nemůžeme myšlenkově upřesnit, co to je rovnoramenný trojúhelník, dokonce ani co to je trojúhelník. Pojmy jsou tedy opravdu pouhý „nástroj“, řečeno s Aristotelem, jsou jen ORGANON, a jako takový nejsou samy schopny žádné samostatné aktivity, ale jsou myšlenkové aktivitě vědomého subjektu k dispozici právě jako pomůcka, jako prostředek (přičemž by nebylo dobré to příliš přirovnávat k nástrojům nějaké fyzické aktivity, jako je třeba lopata; jsou to spíš jakési způsoby, možná něco jako „prográmky“, jak o nich mluvíme v případě počítačů). Tím pojímajícím je nutně vždy myšlenkový akt, a protože ten je hodně proměnlivý a snadno ovlivnitelný různými podněty zvenčí i zevnitř, které myšlenkovou pozornost odvádějí jinam, než je třeba, hlavní funkcí pojmů je upevnit ony pojímající akty myšlení, aby se vskutku co nejpřesněji vztáhly k tomu, oč vlastně jde. A tím jsou především intencionální předměty (a nepředměty), tj. určité zvláštní modelové konstrukce, které ony intence, mající někdy tendenci k těkání, pevně soustředí jedním směrem. Naprosto oprávněnou Husserlovu kritiku psychologismu v logice nelze interpretovat tak, že se z pojmů udělají jakoby samostatné „objekty“ (ani „logické objekty“, jak by tomu chtěl Materna); pojmy žádnými takovými objekty nejsou a nelze je ani jako nějaké „intencionální objekty“ zpředmětňovat, objektivovat (leda chybně a neprávem). O „pojmu pojmu“ bude možno legitimně uvažovat a mluvit až tehdy, kdy se naučíme soustřeďovat nepředmětné intence svého myšlení aspoň zčásti tak efektivním způsobem, jak jsme se to naučili dělat s intencemi předmětnými.
(Písek, 080730-3.)