This text explores the relationship between reflection and emotions, positing that reflection is fundamentally rooted in mental reactivity. Emotions are viewed as reactions to various events or situations, although their actual causes or reasons often remain obscure or misinterpreted by the subject. The author distinguishes between causal influences on emotionality, such as pharmacology, and the intentional nature of emotions within consciousness. A central theme is that emotions possess a primary, less sophisticated form of reflexivity linked to their intentionality—the fact that conscious acts are directed toward something outside the consciousness itself. The analysis further investigates how emotions can relate to other emotions, whether one's own or those of another person. This capacity for meta-emotions, where an individual experiences an emotion about an emotion, is presented as a significant parallel to intellectual reflection. Ultimately, the text illustrates how emotions interact, reinforce, or cancel each other out, highlighting a complex intentional structure that mirrors the processes of thought-based reflection.
Reflexe a emoce
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Reflexe a emoce
Ve svých nejhlubších základech je reflexe založena ve schopnosti duševně reagovat na dění, na události a situace. (A pochopitelně duševní reaktibilita je zase založena na reaktibilitě obecně, tj. na reaktibilitě, díky které vůbec je možná „svět“.) Emoce je vždy reakcí na „něco“, ale ne vždy si dostatečně uvědomujeme na co, eventuelně se také velmi často můžeme mýlit i ve svém vlastním odhadu, co vlastně bylo příčinou nebo důvodem naší radosti, našeho smutku, příjemného klidu nebo rozrušení atp. (Už to, že jsme vedle sebe museli uvést „příčiny“ i „důvody“, ukazuje na složitost, jaká všechny emoce vždy provází; lékaři jistě dovedou pomocí farmak lidskou emocionalitu pozitivně ovlivnit, ale to jen za předpokladu, že byla ze své normality vychýlena endogenními příčinami – jinak má takové „kauzální“ působení spíše jen negativní účinky.) Ve všech emocích je vždy něco s jakési prvotní, velmi nízké, málo „sofistikované“ reflexivnosti – a původně reaktibility. Souvisí to s tím, že naprostá většina emocí (resp. mnohem větší část či složka všech emocí) se k něčemu vztahuje, na něco reaguje, a to buď zřejmě na „první pohled“, nebo je tak dodatečně interpretována, a to zase souvisí s tím, že emoce je záležitostí vědomí – a veškeré vědomí má intencionální charakter, tj. je vybaveno intencemi. Intence resp. intencionalita vědomých aktů spočívá v tom, že to, k čemu se vědomí vztahuje, není (nebo aspoň nemusí být, leda mylně) součástí ani složkou vědomí. To, že se nějaká emoce může vztahovat k jiné emocí (a to nejen k emoci jiného člověka – takže se můžeme radovat z toho, že se někdo raduje, a nejen proto, že se i my radujeme z téže věci, z téhož důvodu), ale že můžeme „být rádi že jsme rádi“, eventuelně být rádi, že jsme emocionálně nereagovali s podezřením – což je také emoce – na nějaký výraz emoce druhého člověka, a podobně. Emoce tedy jsou schopny se navzájem k sobě jakoby vztahovat (zajisté nikoli samy a přímo), a to pozitivně nebo negativně, posilovat se nebo naopak rušit atd. – a to je jakási pozoruhodná – snad někdy zjedodušená či zjednodušující – obdoba s myšlenkovou reflexí.
(Písek, 080910-1.)