The text explores the philosophical challenge of conceptualizing an 'event' as a 'non-object.' The author contrasts events with traditional geometric models where objects are viewed as passive composites of elements whose integrity is merely a product of the observer's intentional activity. Unlike a triangle, which is a static assembly of lines unaware of each other, an event possesses inherent unity and integrity. It cannot be reduced to a sequence of indifferent entities compiled through external cognitive acts. The fundamental difference lies in the nature of the intentional object versus the intentional non-object. While objects are passive and isolated, an event is internally unified and occurs as a whole rather than in discrete stages. In every moment of its progression, an event simultaneously begins and ends, maintaining its significance even beyond the immediate present. This approach seeks to move beyond object-oriented thinking toward a deeper understanding of integrity, totality, and individuality within temporal events.
Ne-předmět intencionální / Událost jako „ne-předmět“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 3. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Ne-předmět intencionální / Událost jako „ne-předmět“
Jakmile se rozhodneme pro myšlenkové „konstruování“ modelu či „abstraktního“ prototypu „události“, musíme si stanovit několik základních úkolů, které si před sebe postavíme a které budeme řešit. Skutečné problémy totiž nelze řešit tím, že je pojmenujeme – tím je pouze zvýrazníme, abychom na ně nezapomněli. Pojmenování má však dobrý smysl jen tehdy, když za ním či „pod“ ním je vypracovaný kus práce, s nímž už dále můžeme počítat jako s vykonaným, provedeným. Takovými úkoly jsou např. způsob, jak myšlenkově „uchopit“ a „zvládnout“ něco, co zatím pro „geometrické“ myšlení nikdy nebylo jako problém tématizováno, totiž celkovost, sjednocenost, integritu, a tím také individualitu „události“. U trojúhelníku nebo čtverce nebylo zapotřebí se po něčem takovém dotazovat, protože tam byla jejich „integrita“ záležitostí naší myšlenkové aktivity, nikoli věcí geometrických útvarů samých (trojúhelník nebo čtverec jsou prostě „složeninami“ tří nebo čtyř úseček „sestavených“ určitým způsobem – žádná úsečka „nic neví“ o těch druhých, aktivně se k nim nevztahuje, nýbrž je k nim vztažena našimi intencionálními akty, vůči nimž se každá z nich „chová“ zcela pasivně, jako mrtvá věc). „Událost“ však nemůže být myšlena jako složenina jednotlivých „jsoucností“, které samy o sobě se vůči sobě „chovají“ nezúčastněně a z nichž teprve naše intencionální akty „sestaví“ tu správnou sekvenci, tu složeninu vznikající naším kompilačním postupem. Už v tom se zřetelně ukazuje pronikavý rozdíl mezi povahou intencionálního předmětu a intencionálního ne-předmětu: každý intencionální předmět je čímsi izolovaným pro sebe, nevztahujícím se k jiným takovým předmětům, ale chovajícím se zcela pasivně, vlastně netečně, podrobujícím se pouze naším úmyslům a způsobům, jak s nimi – jakožto mrtvými kameny – operujeme. Jakmile však vezmeme vážně, že událost je vnitřně sjednocena, že se neděje po etapách a po částech, nýbrž celá najednou, tj. že v každém okamžiku svého událostného dění začíná i končí, aniž bychom to, co ještě nezačalo anebo už skončilo, mohli považovat za „nic“ – pakjsme opravdu na cestě k myšlení události jakožto události a nikoli jako „předmětu“.
(Písek, 070311-2.)