This text explores the distinction between an “eventful happening” and a mere “process” or “flow” (rheology). Unlike a process, which is often perceived as a sequence of changes defined by an external observer, a true event establishes and maintains its own integrity, unifying its phases within an internal framework. The author argues that interpreting “panta rhei” as mere flux overlooks the essential nature of happenings in the cosmos. While methodological simplifications in scientific experiments are legitimate, relying solely on external “objectivity” and “objectness” prevents a true understanding of the world. Because an event never reveals itself entirely at a single moment or location, its internal time and unity must be considered. The essay emphasizes that a purely external, descriptive approach to reality is insufficient for grasping the genuine character of events and our place within the universe.
Událost a ,rheologie‘ / Rheologie a událostné dění / Proces a událost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 6. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Událost a ,rheologie‘ / Rheologie a událostné dění / Proces a událost
Událostné dění se oproti pouhému „procesu“ resp.“tečení“ vyznačuje tím, že ustavuje a udržuje svou celkovou integritu, tj. že sjednocuje všechny své „fáze“ do rámce, který je zvenčí více nebo méně zřetelně „vymezen“ („ohraničen“) počátkem a koncem. Jinak řečeno: událostné dění, chápané a zkoumané jako pouhá série proměn, jako zvnějšku sledovatelný a popsatelný proces, o jehož „počátku“ i „konci“ rozhoduje vnější pozorovatel, který jej sleduje a popisuje, je zbavováno něčeho podstatného, bez čeho se žádná proměna, žádné „dění“ nemůže stát děním událostným, tedy skutečnou (pravou) událostí. Pokud pro nás, pro naše porozumění a pro naši interpretaci ono hérakleitovské PANTA RHEI platí opravdu pro vše, a nejsme-li ochotni připustit, že pouhý tok, pouhé tečení nepostihuje dost věrně skutečné dění nejen v „našem světě“, ale ve Vesmíru, vůbec v kosmu, pak nejen zatěžujeme své poznání a zkoumání (všeho druhu) těžkou vadou, ale znemožňujeme si pravé pochopení světa a našeho místa v něm. Naproti tomu tam, kde si jsme omezení (a omezenosti) takového přístupu dostatečně vědomi, je tento přístup metodicky oprávněn a lze jej považovat za legitimní tak, jako jsou všechna metodická zjednodušení např. v experimentech zajisté přípustná. Celý problém totiž spočívá (a zároveň se skrývá) v našem (ať už výslovném a programovém, nebo jen neuvědoměném a pouze zvykovém) přístupu ke skutečnosti, v němž chceme vše stavět na tom, co se „ukazuje“ a jakožto „ukazující se“ je přístupno zvnějšku, a to v rámci času, který je naším časem (a nikoli časem onoho dění). Připustíme-li, že událostné dění se nikdy neukazuje celé v jedné chvíli a na jednom místě, musíme počítat s tím, že naše zejména v přírodních vědách tradiční spoléhání na tzv. „objektivitu“ resp. „předmětnost“ prostě samostatně neobstojí.
(Písek, 070608-1.)