This text offers a profound reflection on the nature and sustainability of human friendship over time, drawing upon Samuel Johnson's advice regarding the necessity of constantly maintaining one's social bonds. The author explores the idea that while a life devoid of friends is inherently impoverished, preserving a permanent relationship is a rare phenomenon requiring specific conditions. The primary obstacle identified is the individual development of each person; unless friends move through life along parallel paths, estrangement becomes almost inevitable. The essay analyzes the internal dynamics of these bonds, suggesting that the longevity of a friendship often depends on a certain imbalance—a combination of a leading personality and a loyal follower. Between equals, however, competition often arises, leading to eventual separation. Ultimately, lasting friendship is likened to great love, with both being viewed as equally rare treasures. The text thus provides a realistic perspective on the volatility of human destinies, which shape our closest connections and determine their endurance or dissolution through the years.
Přátelství a přátelé
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 7. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Přátelství a přátelé
Samuel Johnson (1709–1784) (aspoň podle Boswell’s Life of Dr. Johnson) doporučoval, abychom se seznamovali vždy s novými přáteli, abychom se nakonec neocitli sami. „If a man does not make new acquaintances as he advances through life, he will soon find himself alone.“ A doplnil to ještě: „A man, Sir, should keep his friendship in a constant repair.“ Tyto výroky dost věrně charakterizují jakýsi lehce pesimistický pohled na přátelství. Život bez přátel je chudý a smutný život. Trvalé přátelství je však možné jen velmi vzácně, totiž jen tehdy, když se přátelé ubírají svými životními cestami společně nebo aspoň paralelně. Každý se totiž v průběhu života mění; čím méně se přátelé mění, tím snáze udržují své přátelství při životě. Tam, kde dochází na jedné straně nikoli k nahodilým změnám podle okolností, ale ke skutečnému vývoji, je takový paralelní vývoj už dvou přátel takřka zázrakem; jeho podmínkou je mimořádná loajalita toho, kdo se vyvíjí pomaleji a méně svébytně, vůči tomu, kdo se vyvíjí mocněji a zásadněji, takže toho „vůdčího“ následuje a jakoby „dohání“. Mám proto dojem, že takové přátelství může opravdu trvat dlouho, ano, po celý život, ale předpokladem je na jedné straně neumdlévající opravdovost jednoho a nenáročivost druhého. Skutečně rovnocenní přátelé v sobě udržují jakousi soutěživost, přinejmenším jeden z nich. To pak po čase vede obvykle k jistému odcizení a někdy i rozchodu. Bylo by asi nenáležité to nějak odsuzovat; je to něco, co s sebou přináší sám život. Velké a trvající přátelství je stejně vzácné jako velká a trvalá láska. (Ostatně čím se liší velká láska od velkého přátelství, když odečteme sexualitu?)
(Písek, 070701-1.)