This text explores the profound relationship between time and activity, offering a critique of causalism, which tends to reduce action to a mere consequence of past events. The author defines true action as inherently new and irreducible to any preceding state or external cause. Historically, this capacity for initiative was attributed to divine beings or the Greek concept of the soul, viewed as an independent source of motion that does not require external stimulation. The author argues that real action is not just motion triggered by the environment but a unique phenomenon inextricably linked to the future as its primary condition; where there is no coming future, no action is possible. Consequently, the text distinguishes between three dimensions of time: the approaching future, the present as the time of active realization of the new, and a "general" time formed by the overlapping of individual presents. Ultimately, authentic time is presented not as a linear sequence but as a dynamic field essentially connected to activity.
Čas a aktivita / Akce a čas
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 9. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Čas a aktivita / Akce a čas
Kauzalismus (pankauzalismus) s aktivitou vlastně vůbec nepočítá, i když třeba slova “akce” používá (např. ve rčení “akce a reakce”). K bytostné povaze každé akce náleží, že není pouhým následkem předchozího (kauzálního) působení, tj. že není odvoditelná z ničeho již minulého (ani již jsoucího a právě pomíjejícího), nýbrž že představuje něco nového (přinejmenším v něčem nového). To bylo právě motivem již pro archaické lidi, že to, co jim připadalo jako nějaká “akce”, připisovali nějakým bytostem (a šlo-li o “akce” obrovského rozsahu a dosahu, zejména bytostem božským nebo démonským). Pozůstatkem těchto zvyklostí je potom pojetí “duše” u řeckých filosofů: duše je zdrojem pohybů, k nimž by jinak nedošlo, a to proto, že je schopna sama iniciativního pohybu. Duše může pohybovat těly, protože je s to se pohybovat sama, aniž by k tomu potřebovala nějakého povzbuzování nebo postrkování “zvenčí”. Odtud je zřejmé, že akce (skutečná akce) není pouhým pohybem, nýbrž právě docela zvláštním pohybem, který nemá svůj původ ve „vnějším“ okolí (světě) a který proto nemůže být na nic vnějšího převeden ani z ničeho vnějšího odvozován. Proto také pohyb, který není akcí, není spojen se skutečným, „pravým“ časem, tj. budoucností, ale je pouhým následkem toho, co bylo, co předcházelo, tedy nějaké minulosti (něčeho v minulosti). Pravý čas je proto důvěrně spjat s aktivitou, a skutečná aktivita je nerozlučně spjata s budoucností jako s vlastním předpokladem: tam, kde nepřichází budoucnost, tam není žádná akce možná. Právě proto je třeba rozlišovat mezi trojím významem slova „čas“: především je tu čas přicházející, tj. budoucnost; za druhé čas právě přišlý a ještě dále přicházející, kterému se obvykle říká „přítomnost“, ale aniž by to bylo přesně domýšleno: je to ve skutečnosti čas akce, čas aktivního uskutečňování něčeho, co tu ještě nebylo a co se právě odehrává, k čemu právě dochází, a to díky oné aktivitě; a za třetí tu je čas „obecný“, jakési nepřesně vymezené časové pole, jež vzniká tím, jak se jednotlivé „přítomnosti“ (ovšem nikoli bodové, nýbrž rozlehlé přítomnosti!) přes sebe překlápějí a překládají, jak se navzájem prostupují a jak vypadají jako „prostředí“ (které však nemá žádné „bytí“, žádnou svou samostatnost a svébytnost.
(Písek, 070922-3.)