This philosophical essay explores the conceptual relationship between "givenness" and experience, offering a critical perspective on traditional phenomenological approaches, particularly those of Edmund Husserl. The author challenges the notion of "original givenness" as an objective reality, arguing instead that any form of givenness is fundamentally contingent upon a subject. The text questions whether givenness can exist prior to or outside of experience, suggesting that what is often interpreted as a "given" is actually the result of active human perception and cognitive "grasping." By drawing an analogy with the concept of a gift, the author posits that "giving" requires both an addressee and an act of acceptance. Without a recipient to receive or react to what is offered, the term "givenness" loses its meaning. Ultimately, the work asserts that givenness is not an independent quality of objects but a process inseparable from the subjective experience and the active involvement of the individual.
„Danost“ a zkušenost / Zkušenost a „danost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 9. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
„Danost“ a zkušenost / Zkušenost a „danost“
„Daností“ se ve filosofii vůbec – a zejména ve fenomenologii, od níž se chceme v jednom směru kriticky distancovat – míní nikoliv to, co je jakýmkoli způsobem „dáno“, nýbrž co je dáno specificky vymezenou formou. Husserl mluví o „originární danosti“; a v tomto smyslu je třeba také zkušenost brát striktně jako tu, která je založena právě na oněch „originárních danostech“. Nyní nejprve naše distance: o danosti nemůžeme mluvit jako o něčem „objektivním“, neboť každá danost je daností někomu. Zcela analogicky, ale mnohem zřejměji je tomu se zkušeností: ani zkušenost není a nemůže být ničím „objektivním“, ale je vždycky zkušeností něčí, někoho, kdo něco zakusil a zakouší. A naše otázka: může být něco „dáno“ také tam, kde nikdo nic „nezakouší“, tj. mimo rámec zkušenosti? Může být „danost“ pochopena jako něco, co každé zkušenosti předchází? Anebo tomu je naopak, že původní je spíše nějaká zkušenost, která je reflektována a interpretována jako zkušenost s nějakou „daností“? Zdá se, že zcela chybným způsobem a směrem nám napovídá slovní užití „jak se nám věcí samy dávají“: věci – právě jakožto pouhé věci – se nám nikterak nedávají, nanejvýš jen čekají, jak si je „podáme“, tj. „vezmeme“, jak je – smyslově a pak myšlenkově – „uchopíme“ a zapojíme do dalších souvislostí. Termín „originární danost“ je proto zavádějící: sugeruje nám, že existuje „danost“, která je nezávislá na jakémkoli našem uchopování, tj. na tom, jak právě my ty věci „bereme“, Je absurdní mluvit o daru tam, kde ještě není, neexistuje, prostě chybí obdarovaný; je-li vůbec něco „dáváno“ do ztracena, neadresně, tedy nikomu kokrétně, nemá smysl mluvit o „dávání“ ani o „danosti“. A nejen to: kde není to, co je „dáváno“, někým „bráno“, „přijímáno“, akceptováno a učiněno vlastním, nejde ani o „danost“, ani o „dar“, leda odmítnutý – ale pak je stejně platné to, co jsme řekli, totiž že dávání „danosti“ k někomu směřovalo, bylo někomu adresováno, a jeho odmítnutí se stalo způsobem reakce na toto dávání. Bez této reakce nelze o žádné „danosti“ mluvit.
(Písek, 060911-1.)