Text se zabývá filosofickým pojetím celku a jeho vymezením v kontextu vnitřní integrity a vnějších vztahů. Každý celek vyžaduje vnitřní sjednocení, avšak jeho naprostá izolace je dle autora pouze umělá a provizorní. Pravé pochopení celku vyžaduje zohlednění jeho vztahu k jinému, což není založeno na pouhém odmítnutí, ale na aktivní interakci s vnějším světem i nepředmětnými skutečnostmi, které přesahují hranice vlastní niternosti. Jelikož jsou ostatní celky vnímány jako časoprostorové události, nejsou nikdy subjektu plně přítomny v celé své aktuálnosti. K interakci mezi subjektem a jinými celky proto dochází skrze pole, která celky kolem sebe vytvářejí a v nichž se vzájemně potkávají. Studie dochází k závěru, že identita celku je dynamický proces ustavující se skrze neustálé napětí mezi vnitřní stabilitou a otevřeností vůči okolí. Filosofie musí tento paradox reflektovat, aby postihla skutečnou povahu jsoucnosti, která není uzavřeným objektem, nýbrž živým vztahem k totalitě bytí.