Tento text se zabývá ontologickou povahou práv a povinností, které musí být vždy vztaženy ke konkrétnímu subjektu, tedy k pravému jsoucnu. Autor zdůrazňuje, že povinnosti nejsou pouze vlastností subjektu, ale jsou vždy směřovány vůči někomu či něčemu jinému. Podobná logika platí i pro práva, která jsou sice něčím majetkem, ale uplatňují se v interakci s okolím. Úvaha je ilustrována na Anaximandrově pojetí, kde je samotná existence chápána jako určitá forma bezpráví (adikia). Toto bezpráví je pácháno na tom, co se dosud neuskutečnilo nebo co se již nikdy neuskuteční, a je vykupováno konečností a dočasností každého jsoucího. Text tak ukazuje, že práva a povinnosti nejsou izolované pojmy, nýbrž vztahové kategorie, které definují pozici subjektu v rámci celku skutečnosti a času.
Práva a povinnosti / Subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Práva a povinnosti / Subjekt
Ať chápeme „práva“ nebo „povinnosti“ jakkoli, musíme je vždy vztahovat k nějakému „subjektu“, tj. k nějakému pravému jsoucnu. A to stejně ještě nestačí: povinnosti jsou vždycky něčí povinnosti, ale také vůči někomu (či „něčemu“). Jak je tomu s právy? Je tomu i zde obdobně: práva jsou vždy něčí, ale mohou nebo mají být uplatňována vůči někomu (či „něčemu“). Tak např. i v případě Anaximandrova pojetí, že sama „jsoucnost“ (uskutečnění, realizace) nějaké „skutečnosti“ je vlastně bezprávím, které musí být splaceno konečností, dočasností každého „jsoucího“, musí být položena otázka, vůči komu nebo čemu to je bezpráví? Vůči tomu, co se ještě neuskutečnilo, a zejména vůči tomu, co se už nikdy neuskuteční.
(Písek, 050214–4.)