This text explores the philosophical prerequisites of human rights, moving beyond logical frameworks to substantive foundations. The author argues that the right to "be human" is a necessary precursor to human rights as they are traditionally attributed to people. This perspective raises the question of whether such a right should also be extended to animals. However, the study identifies an even more fundamental principle: the "right to be" (le droit d'être). Drawing on the ancient philosopher Anaximander, the text examines the idea that the granting of existence constitutes a form of fundamental injustice toward the uncreated. The central thesis posits that the right precedes existence itself; that which comes into being is secondary to the allocation or recognition of this original right. Every entity is "born into its rights," which must be respected across all levels of existence. Thus, the "right to be" is presented as preceding "being" (l'être), offering a profound ontological reevaluation of the nature of rights.
Právo být
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 6. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Právo být
Otázka po tzv. „lidských právech“ nutně musí být zkoumána co do svých „věcných“ (tj. nejen logických) předpokladů. Takovým velmi důležitým předpokladem je např. právo na život, ale zejména právo na to, „být člověkem“. Proč bychom měli považovat za vyloučeno dotazování po tom, zda takové právo „být člověkem“ nemají buď všechna nebo alespoň některá zvířata? Právo „být člověkem“ není v pravém slova smyslu lidským právem, neboť lidská práva jsme si zvykli „připisovat“ a „přiznávat“ pouze lidem. Právo na to, „být člověkem“, však nutně předchází lidským právům, pokud je připisujeme jen člověku (lidem). A ovšem ještě základnějším „právem“ je „právo být“, tj. vůbec „být“. Na toto právo „být“ se jako první dotazoval jeden z nejstarších filosofů, totiž Anaximander, a spojoval to dokonce s pozoruhodným hodnocením, že totiž udělení práva „být“ představuje vlastně jakési zásadní bezpráví vůči všemu tomu, co ještě nevzniklo a co asi nikdy nevznikne, tj. čemu se onoho „práva být“ nikdy nedostalo a nedostane. Pokud jsme připraveni právu rozumět takto, pak je zřejmé, že právo předchází jsoucnosti, neboli jinak řečeno, že to, co vzniká (a stává se tak skutečným ve smyslu uskutečnění), je až čímsi druhotným a v jistém smyslu snad i následkem takového přidělení nebo uznání „práva být“. To, co se stává skutečným se vlastně – v původním řeckém smyslu – „rodí“, a rodí se do svých práv (ovšem i do situace, do níž se zrodila i jiná „jsoucí“, jež jsou také zrozena ze svých práv, takže nejen jejich jsoucnost, ale i jejich práva je nutno respektovat, ať už to na různých úrovních, od té nejnižší až po tu nejvyšší, znamená cokoli). „Právo být“ (le droit d´être) tedy předchází „bytí“ (l´être): každé bytí, přesněji: každé jsoucí, se rodí do svých práv.
(Písek, 050615–1.)