Tento text se zabývá filosofickým přístupem k pojmu „všechno“ v kontextu Aristotelova myšlení, konkrétně jeho tvrzením z Metafyziky, že filosof má uvažovat o všem. Ústředním bodem analýzy je řecký termín „TA PANTA“, který v plurálu označuje veškerenstvo jako soubor všech jednotlivostí a jejich vzájemných souvislostí. Autor upozorňuje na důležitý rozdíl mezi tímto pojetím veškerenstva a konceptem celku jako sjednocené integrity. Zatímco „TA PANTA“ nutně nesugeruje vnitřní jednotu, v raném řeckém myšlení a u prvních filosofů byla idea integrovaného celku velmi silně přítomna. Text zkoumá jazykové a konceptuální obtíže při překladu tohoto pojmu do češtiny a zdůrazňuje potřebu odlišovat mezi prostým součtem věcí a jejich organickým sjednocením. Tato distinkce je klíčová pro pochopení toho, jak starověká filosofie nahlížela na univerzum a jaké nároky kladla na filosofické zkoumání skutečnosti v její komplexnosti.