Tento text se zabývá historií a ontologickou povahou pojmu „subjekt“, který byl v dějinách myšlení objeven relativně nedávno jako výsledek kritické reflexe dlouhé tradice předmětného myšlení. Autor zdůrazňuje, že subjekt nelze vnímat pouze jako abstraktní myšlenkový model, ale jako dynamickou „superudálost“, která v sobě integruje řadu dílčích subudálostí na různých úrovních. Zásadním tématem práce je odmítnutí redukce subjektu na pouhou nepředmětnost. Subjekt je představen jako jednota niternosti a vnější, předmětné stránky, tedy těla. Toto tělo neslouží jen jako nezávislá schránka, nýbrž jako organický výkonný systém umožňující uskutečňování vnitřních záměrů v reakci na nepředmětné výzvy. Proces subjektivity je tak popsán jako přechod od ryzí nepředmětnosti k jejímu následnému zpředmětnění skrze aktivní tělesné působení. Práce konstatuje, že vývoj přesnějšího pojetí subjektu je stále probíhajícím procesem, který vyžaduje důkladnou analýzu logických vztahů a funkčních struktur v rámci intencionálních modelů.
Subjekt jako objekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Subjekt jako objekt
„Subjekt“ je sice prastará skutečnost, ale objeven byl velice pozdě, prakticky „recentně“ (i když slovo je mnohem starší, jenže znamenalo něco zcela jiného, vlastně přímý opak, totiž „objekt“). Aby mohl být „objeven“, musel být „vynalezen“ patřičný „pojem“, s jehož pomocí mohl být „míněn“ „subjekt“ jako myšlenkový model (ten musel být konstruován, tedy také vynalezen ). A předpokladem vynálezu tohoto nového pojmu (a zároveň konstrukce příslušného intencionálního „modelu“) byla dlouhé tradice tzv. „předmětného“ myšlení, které ovládlo vědomí evropských lidí, zejména filosofické a vědecké intelektuální elity. Tato dlouhá tradice zpředmětňujícího myšlení musela být totiž nejprve důkladně vypracována a vytěžena – a pak podrobena postupně stále ostřejší myšlenkové kritice a pokusům o revizi. A musíme si přiznat, že tento „proces“ ještě zdaleka není u konce; o lepší, přesnější a hlubší pojetí „subjektu“ musíme ještě nadále usilovat. Nejde přitom ovšem jen o nějakou pěkně vypracovanou konstrukci příslušného „modelu“, ale zejména o důkladnou analýzu vlastností každého takového vykonstruovaného modelu, a to v nejužší souvislosti s příslušnými pojmovými (logickými vztahy k jiným pojmům (a příslušným intencionálním modelům). Zásadní důležitost přitom bude mít pochopení subjektu jako události, resp. ve většině případů jako superudálosti, která bude nejen v sebe zahrnovat, ale zejména integrovat spoustu subudálostí (a nepochybně integrovat různým způsobem a na různých úrovních). Subjekt také nemůžeme redukovat na pouhý „non-objekt“, neboť subjekt musí mít také svou vnější, předmětnou stránku, tj. své „tělo“. Proti Leibnizovi však musí toto tělo (jehož „vnitřnosti“ mají ovšem rovněž „vnější“, tj. předmětný charakter) být „organicky“ uzpůsobeno tak, že nefunguje jen samo a nezávisle na niterné stránce subjektu, ale může jí jednak poskytovat informace o „vnějším světě“, zejména však se může stávat výkonným (organickým) „systémem“ pro ,uskutečňování‘ toho, co pro to bylo niterně připravováno. A to pak ovšem vyžaduje pečlivé zkoumání toho, jak se ryzí nepředmětnost(i) stává(-vají) adresnou výzvou (adresnými výzvami), na něž subjekt odpovídá tak, že připravuje svou odpověď zprvu také ještě nepředmětně a pak ji – za pomoci svého vnějšku (těla) a jeho ovlivňováním zpředmětňuje a tak uskutečňuje.
(Písek, 050727–2.)