Text se zabývá filosofickou problematikou vzniku nového v rámci ontologického procesu. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv každý vznik vyžaduje předexistující materiál, samotná novost nemůže být plně odvozena z toho, co již existuje. Vzniká tak dialektika mezi jsoucím a dosud nejsoucím. Tradiční věda se často zaměřuje na kontinuitu a zákonitosti, autor však nabízí hlubší pohled: buď je nové formováno starým, nebo si nové aktivně vybírá materiál dle svých vnitřních potřeb. Klíčovým závěrem je, že vznikání je neoddělitelně spjato s aktivitou subjektů různé úrovně. Materiál není pouhou pasivní hmotou, ale v případě aktivity se stává dalším subjektem. Skutečný vznik nového je interpretován jako přechod vnitřního do vnějšího světa, což je proces, který je ve vesmíru možný pouze prostřednictvím zprostředkování subjektem. Tento přístup odmítá čistě mechanistický výklad světa a klade důraz na vnitřní aktivitu jako na nezbytný zdroj skutečné změny.
Vznikání (nového) / Nové (vznikání)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 7. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Vznikání (nového) / Nové (vznikání)
Když něco vznikne, je k tomu vždycky zapotřebí něčeho, co tu už bylo dříve, ale jen jako „materiálu“; to, co vznikne jako „nové“, tu ještě nebylo, a proto právě ve své „novosti“ nemůže být odvozeno z ničeho, co tu už bylo a je. A uvážíme-li obě tyto skutečnosti, totiž že k „realizaci“ něčeho nového tu musí především přicházet něco ještě nejsoucího, ale na druhé straně že tu musí být k dispozici něco již jsoucího, je zřejmé, že při dosavadním způsobu pozorování a zkoumání „skutečností“ nám bude nápadné především to, co spojuje ono „nové“ s něčím, co tu už bylo (takže budeme zkoumat např. to, jak je možné, že fena dá vzniknout, zrodit se štěňatům a nikoli koťatům). Pak se nabízejí dvě odpovědi: buď je „to nové“ vlastně „ničím“, je to něco vágního a beztvarého, a veškerá určení pocházejí z onoho již k dispozici připraveného „starého“; anebo je to staré jen jakousi sbírkou nějakého vybavení, z něhož si to „nové“, které nějak „ví, co chce“, vybere „materiál“ podle svých „potřeb“. Může to být také obojí, a převládat může jednou jedno a podruhé to druhé. Jenže kdybychom předpokládali aktivitu (tj. převládání – a nikoli pouhou převahu, tedy setrvačnost) na straně „materiálu“, dostali bychom se do nemalých potíží, když bychom chtěli zjistit, odkud ona aktivita pochází a odkud a jak přichází. Museli bychom pak předpokládat, že tu není jen jeden zdroj uvažovaného vznikání, nýbrž že jsou dva nebo že jich je víc. Právě to nás vede k tomu, že (takřka) všechno vznikání je nerozlučně spojeno s aktivitou subjektů (pochopitelně různé úrovně). Pokud je aktivita rovněž na straně „materiálu“, znamená to, že onen „materiál“ není pouhým, tj. inertním a pasivním materiálem, nýbrž je to také subjekt (eventuelně to jsou subjekty, je-li jich více). Je tomu tak proto, že každý skutečný vznik nového (tj. individuálně nového, nemusí jít nutně o novost něčeho, co tu ještě ani přibližně nebylo, tj. novost vynálezu, který ještě nikdy nebyl vynalezen) je možný jen ve spjatosti s přechodem vnitřního navenek; a takový přechod je v tomto vesmíru (světě) možný jen ve zprostředkování subjektem nebo subjekty.
(Písek, 050728–2.)