Text se zamýšlí nad fenoménem hrůzy a děsu v lidských dějinách a možnostmi obrany proti nim. Vychází z myšlenky J. L. Hromádky, že stabilní život v míru a důvěře vyžaduje pevnou zeď metafyzické jistoty. Zatímco osvícenství usilovalo o osvobození člověka od strachu z nadpřirozena i společenského útlaku, 20. století přineslo brutální návrat hrůzy v podobě světových válek, koncentračních táborů a moderního terorismu. Autor konstatuje, že současný svět, poznamenaný vědeckým poznáním vesmíru i selháním lidské povahy, ztrácí dřívější jistoty i důvěru v člověka. Tradiční metafyzické opory se hroutí a zbývá jen povrchní únik před realitou nebo paralyzující strach. Esej nastoluje otázku, zda je v situaci, kdy se člověk začíná bát i sám sebe, vůbec možné nalézt pozitivní řešení a znovu získat pocit bezpečí v bezútěšném vesmíru a tváří v tvář vlastní smrtelnosti.
Hrůza (jak proti ní)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 7. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Hrůza (jak proti ní)
Ve své za války psané knížce o Rádlovi říká Hromádka na jednom místě, že „trvalý život ve smírné pohodě, v důvěřivém vztahu k člověku, ve shovívavé ironii je možný jen tenkrát, když je obehnán pevnou zdí víry a metafyzické jistoty; jen tenkrát, když jsme takto chránění před děsem z prázdna, před tyranií a zmatkem ve věcech dobra a zla, pravdy a lži“ (Don Quijote české ffie, 1947, s. 73). Hrůza a děs provázely lidi v jejich životě od pradávna, a tak není divu, že se hrůza i děs na jedné straně stávaly využitelnými prostředky ovládání jedněch druhými ze strany tyranie a tyranů, zatímco na druhé straně bodovali ti, kdo dovedli od hrůzy i od děsů lidi osvobozovat (nebo to aspoň dokázali přesvědčivě slibovat). V klidnějších dobách, kdy ubývalo bezprostředních hrozeb, se takové „hrůzy a děsy“ omezovaly na oblasti lidské psychiky, tj. jednak na smrt (vědomí smrtelnosti), zejména však na hrůzy posmrtné, „pekelné“ apod. (čehož pochopitelně dovedně využívali nejrůznější tyranové duchovní, zejména ve středověku). Nová doba a hlavně osvícenství představují v tomto ohledu relativně úspěšný zápas proti strachům a děsům ze zásev, a posléze také proti nejrůznějším hrozbám a hrůzám každodenního života nesčetných marginalizovaných a utlačovaných členů společnosti. Dvacáté století však učinilo tomuto vývoji důvěry v člověka a jeho dobrou povahu přítrž: hrůzy dvou světových válek, masových koncentračních lágrů a gulagů a nejnověji masový teror ozbrojených hord v mnoha zemích třetího světa (ale dokonce i na Balkáně, jak jsme toho mohli být svědky), a dnes už i terorismu malých skupin, ale někdy i široce organizovaný a pronikající často na nejcitlivější místa moderní civilizace – to vše nám všem znovu přiblížilo hrůzu a děs natolik, že si na ně pomalu začínáme znovu zvykat. A k tomu přichází to, co tak výstižně vyjádřil už v třicátých letech anglický astronom Jeans, když napsal (The Mysterious Universe, česky 1936, str. 15–17), že náš Vesmír v nás dnes vyvolává „dojem něčeho blízkého hrůze“. Hromádkou zmíněná „smírná pohoda“ je ta tam, zbývá snad jen pro hlupáčky, o které se přece jen stále někdo stará; důvěřivý vztah k člověku je už dávno něčím důležitým možná pro malé děti, které z toho však brzo musí vyrůst a znovu se naučit opatrné, ale chytré nedůvěře. A metafyzické jistoty? Po těch je už veta i v nejzaostalejších prostých myslích. Zkrátka a dobře: „život je jen náhoda“, jak říká jedna známá píseň. Zbývá jen se znovu trošku „ublbit“, jak říká zase jiná píseň, která prošla celým světem: „don´t feare, be happy!“. Což je možné nějaké pozitivní řešení? Vždyť člověk se už bojí sám sebe; a má k tomu důvody. Elias Canetti se táže: „Můžeme si ještě vymyslet něco, z čeho bychom neměli strach? (Tajné srdce hodin, Praha 1989, str. 71.)
(Písek, 050730–1.)