Text se podrobně zabývá vztahem mezi svobodou, kauzalitou a nahodilostí v kontextu lidského jednání a ontologie. Autor kritizuje přísný pankauzalismus a odmítá ztotožnění svobody s pouhou nahodilostí, která je vždy vázána na konkrétní pozorovací perspektivu a může se v jiném rámci jevit jako nutnost. Svoboda je zde chápána jako reálná možnost subjektu reagovat různými způsoby za naprosto totožných vnějších podmínek, což vyžaduje existenci vnitřně integrovaných subjektů jakožto autonomních zdrojů aktivity. Studie navrhuje radikální změnu paradigmatu: namísto chápání kauzality jako nexu příčiny a následku interpretuje reaktibilitu jako základní zdroj veškerého kauzálního dění. Tento přístup umožňuje vysvětlit vznik skutečně „nového“ nikoli jako produkt náhody či selhání systému, nýbrž jako projev originární „volnosti“, která tvoří základní úroveň svobody. Tímto způsobem je překonán mechanistický determinismus a zdůrazněna klíčová role subjektivity, integrity a aktivity v neustálém procesu interakce se světem.
Svoboda a kauzalita / Kauzalita a svoboda / Nahodilost a svoboda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 11. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Svoboda a kauzalita / Kauzalita a svoboda / Nahodilost a svoboda
Svoboda ve smyslu možnosti reagovat také jinak, a to za týchž okolností, znamená vyloučení tzv. pankauzalismu. Taková svoboda totiž nemůže být vymezena pouze tzv. nahodilostí, neboť „nahodilost“ má zcela jiný, zejména objektivizovaný (a zároveň i „subjektivizovaný“) charakter. Nahodilost nemůže být totiž odloučena (a ni odmyšlena) od perspektivy, v níž (a pouze v níž) se jako nahodilost jeví. Jinak řečeno, to, co se jeví jako nahodilost v jedné perspektivě, může se v jiné perspektivě jevit jako nutnost. Naproti tomu tam, kde jde vskutku o možnost reagovat v téže situaci dvěma nebo více různými způsoby, je sice tato možnost vázána na reagující subjekt, ale v dalším, širším kontextu už není na žádné jiné perspektivě (na jiném hledisku) závislá. Proto vysvětlování vzniku a objevení „nového“ jako následek nahodilostí je hrubou chybou v uvažování: předně v pankauzalistickém pojetí nahodilosti mohou být pouze zdánlivé (a přitom samo „zdání“ a „zdánlivost“ představuje přece cizí prvek – vždyť i zdání musí být chápáno jako zapříčiněné!); a za druhé i tam, kde je pankauzalismus ochoten své pojetí trochu uvolnit a nahodilosti připustit (což je ovšem už systémový průlom), nemůže na ničem založit pozorovanou skutečnost, že se některé nahodilosti dlouhodobě udržují, že jsou schopny se „reprodukovat“ a v příznivých případech představovat jakousi novou výchozí rovinu pro další „nahodilosti“. A předpokladem takové možnosti je cosi jiného než „kauzalita“, totiž reagování. A protože každá reakce je jen druhem akce, také reagování je druhem aktivity. Aktivita v přesném smyslu, totiž projevující se jednotlivými akcemi, nutně předpokládá nějaké individuální zdroje akcí; my tu budeme mluvit o subjektech jako vnitřně integrovaných celcích (jednotách, integritách). A když už jsme takto dovedeni k prolomení kauzálního konceptu, zbývá učinit poslední krok, totiž opustit myšlenku kauzality v tom smyslu, že příčina způsobuje následek neboli že následek je způsoben příčinou, a pochopit reaktibilitu jako základ a zdroj všeho toho, co dosud bylo označováno jako kauzální spojitost (nexus). Neobvyklosti, a ovšem zejména vše nepřevoditelné na to, co předcházelo, tedy vše „nové“, pak už nemusíme zakrývat a marginalizovat jako náhody resp. nahodilosti, nýbrž můžeme je odvozovat z jistých „zbytků“ původní (přesněji „originérní“) „volnosti“, kterou můžeme chápat jako první úroveň „svobody“.
(Písek, 051126–2.)