Tato úvaha se zamýšlí nad povahou lidských nápadů a zpochybňuje moderní pojetí tvořivosti jako výhradního duševního vlastnictví jednotlivce. Autor vychází z etymologie slova „nápad“, které naznačuje, že myšlenky na člověka „padají“ zvenčí, namísto toho, aby byly jeho produktem. Rozdíl mezi lidmi s množstvím nápadů a těmi ostatními nespočívá v jejich vnitřním bohatství, ale v míře vnímavosti vůči tomu, co k nám přichází, ačkoliv to ještě není „dáno“. Tato specifická vnímavost k budoucímu či neexistujícímu je klíčovým prvkem myšlení. Úvaha zdůrazňuje, že lidským úkolem není nápady tvořit ex nihilo, nýbrž být k nim pozorný, promyslet je a dát jim konkrétní, uskutečnitelnou podobu. Autor tak staví do protikladu aktivní sebeprosazování subjektu a pokornou otevřenost vůči přicházejícím myšlenkám, která propojuje smyslové vnímání neznámého s čistým intelektuálním vhledem.
Nápady
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Nápady
Už samo slovo naznačuje, že vlastně nevíme, odkud naše „nápady“ (a vůbec nové myšlenky) přicházejí: jako by na nás „padaly“. Možná, že nepřicházejí všem lidem stejně – někteří mají nápadů spoustu, jiní mají kloudný nápad jen zřídka. A dokonce i ti, kteří obvykle mají hodně zajímavých nápadů, mívají o ně občas nouzi. Zejména od dob romantismu jsme si navykli mluvit o tom, že jde o lidskou „tvořivost“. To znamená, že to považujeme za duševní vlastnictví, když někomu něco využitelného napadne; spory o to, čí to byl „nápad“, jsou ovšem mnohem starší. Mám obavu, že tady si přisvojujeme něco, co nám v pravém slova smyslu nepatří, co není původně naše, ale co k nám nějak přišlo, osolovilo nás – a na nás bylo jen, abychom si toho povšimli, vzali to vážně, pormyslili vše potřebné a pak tomu dali nějaký tvar, nějakou již uskutečněnou nebo aspoň uskutečnitelnou podobu. Rozdíl mezi lidmi, kteří nápady mají, a těmi, kdo nápady nemají nebo jen zřídka, nespočívá v tom, že ti první by opravdu byli „plni nápadů“, nýbrž spíše v tom, že jedni jsou vůči přicházejícím nápadům vnímavější než ti druzí. Taková vnímavost vůči tomu, co k nám sice jakoby přichází (co „na nás padá“), ale co tu ještě není nijak „dáno“ ani jako nějaká „danost“ přístupno, se jistě značně odlišuje od vnímavosti smyslové (a tak přece „vnímavosti“ obvykle rozumíme). Proto se musíme tázat, co je tak bytostně vlastní tomuto druhu vnímavosti vůči tomu, co „není“, ale co přichází. Nicméně něco z tohoto druhu vnímavosti je nepochybně přítomno také při vnímání smyslovém, alespoň v těch nejvýraznějších a možná rozhodujících případech, kdy postřehujeme něco, co ještě neznáme, s čím jsme se ještě nesetkali apod. V naprosté většině případů obojí vnímavost spolupracuje, i když poměr rolí se mění. Obrovský význam má však „vnímavost“ vůči tomu, co „není, ale přichází“ tam, kde nejde o „předměty“ smyslového vnímání, nýbrž o myšlenky; teprve tam se ukazuje pravá povaha „nápadů“ v plném světle.
(Písek, 040109-1.)