Tento text se zabývá filosofickým a etickým nahlížením na hloupost, kterou autor definuje jako druhý největší hřích hned po nenávisti. V protikladu k tomu staví lásku a rozumnost jako nejvyšší ctnosti. Autor zdůrazňuje, že hloupost v tomto pojetí není vrozeným nedostatkem intelektu či nízkým IQ, ale spíše vědomým a celkovým životním selháním. Zatímco chytrost může být spojována s vypočítavostí a inteligence s přirozenou výbavou, rozumnost představuje aktivní snahu o správné nahlížení světa. Hloupost je zde interpretována jako stav vnitřní uzavřenosti, zabedněnosti a neschopnosti rozpoznat pravdu. Text varuje, že se člověk hloupým nestává náhodou, nýbrž skrze své životní směřování. Tato forma hlouposti je pak vnímána jako zabetonovanost proti světlu Pravdy, která by měla osvětlovat především lidské nitro. Autor apeluje na nutnost učit se rozumnosti i od těch, kteří jsou považováni za prohnané, aby člověk neuvízl v pasti morální a intelektuální rigidity, která mu znemožňuje duchovní růst.
Hloupost jako hřích
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Hloupost jako hřích
Po nenávisti je druhým největších hříchem hloupost. Je-li tomu tak, pak nejvyšší ctností je láska a hned po ní rozumnost (lépe než chytrost i než inteligence; chytrost je blízko chytráctví, inteligenci nejčastěji rozumíme jako přirozené vlastnosti, výbavě). Proto je třeba učit se od „chytrých tohoto světa“; proto je třeba se učit dokonce i od „hada“. Jde o to, že hloupost není možno považovat za jakousi přirozenou nedostatečnost – je to selhání, závažné, hrubé, nemožné selhání, a to celkové, nikoli jen okamžité. Hloupými se lidé stávají, nerodí se jimi. Hloupost v tomto smyslu je celkové životní zaměření, a vůbec tu nejde o žádné IQ ani o žádný druh nadání či nenadanosti. Okamžitá „hloupost“, tj. jednotlivý nedostatek odhadu a hodnocení, je nahlédnutelná a někdy opravitelná, kdežto hloupost v našem smyslu představuje zároveň zabedněnost, zabarikádovanost, zabetonovanost proti možnému nahlédnutí a proti rozpoznání ve světle Pravdy (která ovšem svítí hlavně na nás a nikoli především na věci).
(Písek, 040113-2.)