This philosophical reflection explores the profound interconnection between the subject and the nature of time, drawing on 20th-century physics to demonstrate that the flow of time is always situated and relative to a specific center. The author argues that time is inherently linked to the subject or a complex of subjects, which act as the focal points through which time penetrates the world. A central concept is "incoming time," which enables the internal timing of true beings. Within this framework, the subject is not a static entity but an ongoing "ex-sistence" that projects itself into the incoming future through action while simultaneously depositing the results of its activities and environmental interactions into the structures of the past. The text highlights that the traditional scientific focus on the causal nexus has overlooked the essential role of incoming time, without which all activity and inertia would cease. Ultimately, world time is understood as a chronotope composed of overlapping local timing regions, a view that precludes the possibility of absolute simultaneity on a cosmic scale.
Subjekt a čas / Čas (přicházející) a subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 1. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Subjekt a čas / Čas (přicházející) a subjekt
Fyzika 20. století nám přinesla závažné poučení o povaze času: čas „plyne“ v souvislosti se situací a s její proměnou (a závislosti na ní). Situace však je vždy spjata s nějakým středem, k němuž se vztahuje; tímto středem je buď nějaký subjekt nebo nějaký komplex subjektů. Tato zkladní spjatost času /(event. časů) a subjektu (event. subjektů) je čímsi, co zatím nebylo podrobeno náležitému zkoumání. Můžeme se na to podívat také tak, že čas (tím rozumíme čas přicházející, tj. ten, který umožňuje časování pravých jsoucen) proniká do časovosti světa prostřednictvím subjektů („skrze subjekty“). Můžeme tomu rozumět tak, že čas je v každém případě vázán na subjekty, tj. obojí čas. Subjekt sám se děje, tj. ex-sistuje, a to tím, že je aktivní a reaktibilní – ve svých akcích jednak „vyčnívá“ ze sebe „ven“ do přicházející budoucnosti (tedy spíše „dovnitř“), a jednak sám sebe překračuje, tj. pracuje na sobě právě tím, že je aktivní – a jakožto výsledek svých vlastních aktivit (spíše spoluvýsledek kooperace s prostředím a okolím) mění sám sebe a takto změněný se „ukládá“ do minulosti (event. do setrvačných či setrvačnostních struktur). Subjekt ovšem můžeme být aktivní (a tedy „časovat“) pouze za předpokladu, že k tomu má dost času přicházejícího. Soustředěnost už řeckých myslitelů a pak – od nové doby – zejména přírodovědců na tzv. kauzální nexus nikdy nepřipouštěla soustředit zájem právě na tento „čas přicházející“, bez něhož by ovšem kauzalita (tj. kauzální dění) nebyla možná. To ovšem znamená, že kdyby „přicházející čas“ přestal přicházet, ustaly by nutně nejen veškeré akce a aktivity, ale byly by eo ipso přerušeny také veškeré setrvačnosti (které jsou neseny aktivitami). To, čemu říkáme „světový čas“ má nutně a vždycky „lokální“ charakter – jsou to přes sebe se překládající a navzájem se směšující i prostupující „oblasti“ časování vnitrosvětných „událostných dění“, jakýsi „chronotop“, vylučující svou povahou tzv. současnost v kosmických rozměrech.
(Písek, 040115-1.)