Tato úvaha vychází z Aristotelova postřehu o mnohovýznamovosti pojmu „jsoucno“. Autor varuje před nekritickým směšováním různých významů a před ontologickým omylem, který považuje myšlenkové modely, jako jsou čísla či geometrické tvary, za skutečná jsoucna. Tyto „ryzí předmětnosti“ jsou sice užitečnými nástroji pro zkoumání reality, ale postrádají samostatnou existenci. Text dále zpochybňuje povahu běžných předmětů a skrze příklad s hracími kuličkami se ptá, zda jsou skutečnými jsoucny, nebo jen agregáty menších částic, jako jsou atomy. Tato problematika je následně vztažena na komplexní jevy, jako jsou společenské vztahy, dějinné události a umělecká díla. Autor se vposledu táže, o čem všem lze legitimně vypovídat, že „jest“. Cílem textu je poukázat na nutnost přesného vymezení ontologického statusu entit, s nimiž v myšlení i vědě operujeme, a vyhnout se tak pojmové zmatenosti při popisu světa a jeho struktur.
Jsoucno – více významů (slova)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Jsoucno – více významů (slova)
Už Aristotelés řekl, že slovo „jsoucí“ a „jsoucno“ (resp. „jest“) se vypovídá v různých významech. Toho je třeba se držet a dobře na to pamatovat, aby se nám nestávalo, že při zachování slova (termínu) někdy přejdeme nejen k jinému významu, ale dokonce k jinému „rodu“ (známá METABASIS EIS ALLÓ GENOS). Především ovšem je třeba si uvědomit, že se bohužel stalo tradicí uvažovat také o tzv. jsoucnech, která bychom označili jako „ryzí předmětnosti“ (a to přinejmenším už od Eleatů); tady sluší jen vyslovit tezi, že žádná taková „jsoucna“ neexistují, přesněji, že nejsou skutečnými jsoucny, nýbrž jen myšlenkovými modely, jimž ve skutečnosti nic samostatně existujícího neodpovídá. (Takové klasické „ryzí předměty“ byly objeveny či vynalezeny velmi brzo: geometrické obrazce už od samých počátků filosofie – Thalés, čísla snad o něco málo později – Pythagoras.) Že ani čísla, ani rovinné obrazce nikde ve Vesmíru nenajdeme, o tom snad nebude sporu; podobně nebude sporu ani o tom, že ke zkoumání skutečnosti jsou jak čísla, tak geometrické struktury velmi užitečné. Takže jde jen o přesné chápání toho, co vlastně znamená to „odpovídá“ či „neodpovídá“. Co vlastně říkáme, když spočítáme nějaké vybrané skutečnosti a řekneme, kolik jich „jest“? Např. když dětem, hrajícím si s kuličkami, je naprosto jasné, že z vybraného počtu osmi kuliček jsou tři v důlku, jedna velmi blízko důlku, a další čtyři velmi daleko od důlku: stačí naše nepochybně správné rozpoznání, že v důlku jsou dvě kuličky, abychom mohli prohlásit tuto dvojici za „jsoucí“ a tudíž za „jsoucno“? Jak vůbec souvisí existence (jsoucnost) důlku se „skutečností“ (jsoucností) oné dvojice kuliček? Vždyť stačí, abychom přičetli i onu třetí, která je v těsné blízkosti, a už máme trojici ! A což všechny kuličky, které jsou „ve hře“? Vždyť děti mají v kapse nebo v pytlíčku mnoho dalších kuliček – proč je také nezapočítáváme? A tak dále, a tak dále. A samy kuličky: jsou to skutečná jsoucna – anebo jen slepeniny nějakých menších jsoucen (zrnek písku a hlíny, molekul, atomů atd.)? O čem vlastně platí, že to „vskutku jest“ resp. „vposledu jest“? A což teprve přejdeme-li od takových modelových zjednodušení k rozsáhlým procesům přírodním, zejména však ke „skutečnostem“ interpersonálních (společenských, sociálních) vztahů, k dějinným událostem, ke kulturním (např. uměleckým) výtvorům atd.? O čem všem můžeme legitimně mluvit jako o „jsoucím“ resp. o „jsoucnech“?
(Písek, 040118-2.)