Tento text kriticky zkoumá problém redukcionismu, který má kořeny v antické řecké filosofii. Autor upozorňuje na fatální omyl spočívající v předpokladu, že složité skutečnosti lze beze zbytku vysvětlit jako pouhé složeniny jednodušších elementů. Srovnává antické pojetí atomů s moderní fyzikou a dochází k závěru, že navzdory poznání vnitřní struktury částic v redukcionistickém myšlení nadále přetrvává tendence chápat vyšší kontexty jako vnější doplňky. Hlavním argumentem textu je, že každá jednotlivina musí disponovat vnitřní schopností se včlenit do vyšších a složitějších celků. Z tohoto důvodu nelze svět uspokojivě vyložit pouze prostřednictvím fyziky, neboť vyšší úrovně reality, jako je život, lidské vědomí a dějiny, nejsou jen vedlejšími produkty, ale zásadními aspekty, které vyžadují kognitivní vztah entit k jejich okolí a celku. Text tak zdůrazňuje nezbytnost celostního přístupu k ontologii.
Jednotlivina – a kontext (svět)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Jednotlivina – a kontext (svět)
Jedna ze základních a přímo fatálních chyb, které nám odkázali nejstarší řečtí filosofové, je redukce komplikovaných skutečností vyšší úrovně na jednoduché (většinou jen hypostazované) skutečnosti nižší úrovně, a pak za samozřejmý považovaný předpoklad, že toto vysvětlení je nejen dostačující, ale že odpovídá reálné možnosti z těch jednodušších skutečností („elementů“) ty složitější „poskládat“, utvořit. Tento chybný předpoklad ovšem někdy vedl k novým pohledům na skutečnost a umožnil vypracovat metody, kterých by jinak nebylo, ovšem obvykle teprve poté, co se podařilo některé složky zapojit do nových kontextů. Tak např. Leukippovo a Démokritovo pojetí „atomů“ našlo v novodobé a dokonce i v současné fyzice jakoby mocnou satisfakci, ačkoli ve skutečnosti tu je možno najít kromě pojmenování (které je však ve svém původním významu popřeno) jen velmi málo podobností. Starořecké „atomy“ jsou po ,vnitřní‘ stránce zcela homogenní, dnes víme, že (naše) atomy jsou složitě strukturované a také „dělitelné“ – jednak se mohou rozpadat samy (některé dokonce s velmi krátkým poločasem rozpadu), jednak je můžeme uměle rozbíjet. Ovšem tato okolnost nemá principiální význam: novodobé resp. dnešní „atomy“ už sice nejsou vnitřně nestrukturované a nedělitelné, ale nadále platí, že z nich je všechno „složeno“. Skutečně „poslední“, už opravdu „nedělitelné“ prvky jsou předpokládány na ještě nižších úrovních (např. subatomárních, subjaderných, u základních „kvant“ nebo nejnověji možná u „superstrun“, zatím jen matematicky projektovaných). Nedostatečnost podobných redukcionistických postupů se ovšem jeví zejména v tom, že přechody od nižších kontextů ke kontextům vyšším jsou vždy přeskakovány (obvykle s poukazem na to, že pokročilejší poznání je dodatečně objasní). To, co je takto vykládání jako provizorium, je však ve skutečnosti trvalým zatížením, a to prostě proto, že ony „vyšší kontexty“ jsou zásadně uvažovány jako cosi těm nižším vnějšího. Tak tomu ovšem vůbec není: aby byly vyšší kontexty v podobě integrovaných celků možné, je třeba u nižších kontextů předpokládat schopnost reagovat (a tedy kognitivně se vztahovat) na cosi, co sice náleží k vyšší úrovni, ale co není teprve její složkou, nýbrž čímsi, co ji (její vznik !) umožňuje a zakládá. To pak znamená dvojí: žádný „atom“ nemůžeme dostatečně pochopit a vyložit, aniž bychom předpokládali jeho schopnost se nějak včlenit do vyšších (nejen rozsáhlejších!) kontextů. A ta kupř. svět nelze vykládat jen fyzikálně, tj. jako by nebylo živých bytostí a zejména jako by nebylo člověka a lidské společnosti a lidských dějin. Atd.
(Písek, 040120-1.)