Text pojednává o ontologické povaze subjektu a jeho vztahu k akci, novosti a setrvačnosti. Každý subjekt je charakterizován jako jedinečný počátek a událostné dění, které se však neobejde bez jisté míry předmětnosti a strukturální stability. Tato stabilita, označovaná jako setrvačnost, je u vyšších subjektů výsledkem sebekonstituce, při níž jsou do vlastního „těla“ zapojovány složky jiných subjektů nižší úrovně. Autor zdůrazňuje, že žádný vyšší subjekt není dán čistě přirozeně, nýbrž je výsledkem vlastních aktivit a interakcí s prostředím, které tvoří nezbytný kontext pro jeho ustavení. Proces formování subjektu vyžaduje aktivní distanci od ostatních událostí k zajištění vnitřní integrity. Vyšší subjekty pak usměrňují aktivity integrovaných nižších prvků k naplnění vlastních cílů a odpovědí na nepředmětné výzvy. Text tak zkoumá dynamickou rovnováhu mezi jedinečnou událostí a strukturální kontinuitou v procesu vzniku a udržování subjektivity v rámci širšího světa událostí.
Subjekt a jeho akce / Akce a subjekt / Nové a setrvačné
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Subjekt a jeho akce / Akce a subjekt / Nové a setrvačné
Každý subjekt je svým ,počátkem‘ něčím novým a eo ipso v něčem jedinečným (pro subjekty nejnižších úrovní to platí především pro jejich postavení resp. výskyt v čase a prostoru, jež je obklopují). Naproti tomu subjekt jako samo jeho událostné dění zčásti vybaven jistou předmětností (předmětnou stránkou), která představuje mj. jisté upevnění jeho struktury – a toto upevnění není ničím jedinečným, nýbrž je do jisté míry vždy unifikováno prostředím, v němž se subjekt jakožto událostné dění odehrává. Jde totiž o to, že prostředí představuje kontext, bez něhož se žádný subjekt nemůže ustavit jakožto subjekt. Každý subjekt si musí zachovat jakousi svou vlastní setrvačnost, a ta je buď tak říkajíc „automatická“ (u těch nejnižších subjektů) anebo je výsledkem sebekonstituce subjektu za pomoci setrvačnostních složek jiných subjektů nižší úrovně, tj. subjektů, které onen vyšší subjekt zařazuje do výstavby sebe samého resp. svého „těla“. Žádný vyšší subjekt není jen „od přírody“ (FYSEI), jak to už kdysi dávno formulovali sofisté a jako to od nich převzali různí myslitelé, Sókratem počínajíc. Každý (vyšší než primordiální) subjekt je vždycky také výsledkem svých vlastních aktivit, které sice mají svůj počátek v subjektu, ale vždycky znamenají také zapojení jistých již „realizovaných“ a „setrvačnostních“ složek, představujících jakési „relikty“ sebeuskutečňování jiných subjektů. To ovšem předpokládá, že každý subjekt (s výjimkou primordiálních událostí, pro něž ovšem pojmenování „subjekt“ je věcí konvence – primordiální událost není sama sebou subjektem, ale to platí jen mimo rámec „světa“, tedy pro „události“ pouze virtuální; virtuální událost se však stává „reálnou“, jakmile se ocitne v kontextu s jinými událostmi, a pak ovšem se musí od nich aktivně distancovat tím, že zakládá svou vnitřní integritu – a tedy že se stává „subjektem“) se pokouší v rámci sebekonstituce (na vyšší než nejnižší úrovni) zapojit do svého „těla“ jiné subjekty. To je však možné jen tak, že se mu podaří jejich vlastní aktivity angažovat směrem, který sleduje sám (ve smyslu svého ,vnímání‘ nepředmětných výzev jemu adresovaných a ve směru svých vlastních „aktivit“, jež na tyto výzvy odpovídají).
(Písek, 040129-2.)