Tento text představuje reflexi fenoménu „znepokojivosti“, kterou autor demonstruje na metafoře telefonu vyzvánějícího v zazděné místnosti. Tento obraz slouží jako analogie pro „vědomí problému“ (Problembewußtsein), kdy jedinec vnímá signál něčeho skrytého, co vyžaduje pozornost. Autor zdůrazňuje, že význam tohoto znepokojení není dán pouze samotným signálem, ale i kontextem a naší zkušeností. Podstata znepokojivosti podle úvahy spočívá v očekávání vyjasnění a v naší připravenosti nechat se oslovit přicházejícím porozuměním. Tento proces však vyvolává napětí, neboť nové podněty mohou být v rozporu s dosavadním poznáním, což vede k nutnosti přehodnocování zažitých jistot. Výsledná znepokojivost tak může působit dvěma směry: buď vyvolává odmítavou reakci a obranu starých struktur, nebo naopak slouží jako inspirace k revizi a růstu na základě nové zkušenosti. Jde o hluboký vhled do psychologie poznání a dynamiky lidského porozumění světu.
Znepokojivé
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Znepokojivé
Čtu v jedné povídce (7276, s. 200): „Na té ženě je cosi znepokojivého, jako na telefónu, vyzvánějícím v zazděné místnosti.“ To je docela trefná metafora, která sedí na „vědomí problému“ (Problembewußtsein). Vědět o problému znamená slyšet ten telefon zvonit, ale zatímco o zazděném telefonu zdánlivě nevíme opravdu nic víc, vědomí problému sahá přece o něco dál. Ale když ještě chvíli setrváme na metafoře telefonu: když ten telefon zvoní, víme, že jde o telefon (ačkoli ho nevidíme, poznáme to podle charakteristického vyzvánění), víme, že zvonění znamená, že někdo se snaží dovolat atd. atd. Vlastně by se z toho „pouhého“ zvonění dalo vyždímat ještě leccos dalšího, pokud víme, že tam někde je skrytá místnost (zazděná, tj. bez oken a bez dveří), pokud víme, kdo tam bydlí nebo bydlel atd. atd. Zkrátka kontext je něco, co může významně přispět k tomu, abychom neslyšeli jen „pouhé“ vyzvánění. Mohli bychom z toho vyvodit, že ona zmíněná „znepokojivost“ spočívá především v našem očekávání, že se něco vyjasní, tj. že se něco otevře našemu porozumění. A toto očekávání ovšem zahrnuje připravenost k tomu, nechat se tímto přicházejícím, co se otvírá našemu porozumění, oslovit, tj. svěřit se tomu, co nám vyjevuje, a nechat se jím dále vést v kontextu všeho toho, co až dosud víme a s čím jsme měli zkušenost. To ovšem nemusí být vždy s oním „přicházejícím“ v úplném souladu, naopak mohou vznikat napětí, a tak všechno to, co je nám dosud „známé“, co jsme si osvojili, je jakoby znovu váženo a často přehodnocováno. A právě v tom je ona znepokojivost, která – podle toho, co jsme přejali od jiných (zejména od starší generace), ale také podle toho, jak jsme až dosud na takové výzvy reagovali – může jak odpuzovat a vyvolávat naše odmítání, tak na druhé straně přitahovat a inspirovat naši ochotu k revizi a opravám dosavadních zkušeností.
(Písek, 040210-1.)