Text se zamýšlí nad konceptem „vstupu do příběhu“ a jeho zásadním významem pro lidskou existenci a sebepoznání. Autor zdůrazňuje, že skutečný příběh není pouhým pasivním opakováním, ale dynamickým dějem plným napětí a sporů, který vyžaduje aktivní zapojení. Vstoupit do příběhu znamená orientovat se v jeho vnitřním konfliktu, zaujmout pevné stanovisko a skrze toto porozumění dospět k určité formě osvobození. Klíčovým posláním „pravého“ příběhu není poskytnout čtenáři únik z reality nebo dočasné zapomnění, které by vedlo k následnému tvrdému dopadu do každodenní ubohosti. Naopak, kvalitní vyprávění má člověka vnitřně proměnit a vybavit ho novou silou. Má sloužit jako impuls, který jednotlivce katapultuje zpět do jeho vlastního života, avšak s lepší orientací a připraveností ke smysluplné aktivitě. Úspěšné setkání s příběhem se tedy pozná podle stop, které zanechá v osobním životě člověka a v jeho schopnosti jednat ve světě s novým pochopením.
Příběh a „já v něm“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Příběh a „já v něm“
Heller mluví o tom, jak nezbytné je „vstoupit do příběhu“; to je dobré pojmenování, ale musí být hned doplněno: vstoupit do příběhu neznamená zůstat jen pozorovatelem nebo jen prožívatelem ,celého‘ příběhu, ale nutně to znamená najít v něm své místo, postavit se na některou stranu a proti té druhé. Skutečný „příběh“ je jen tam, kde je nějaké napětí, kde se vskutku něco „děje“, ne kde se všecko beze změny vrací a opakuje. A vstoupit do takového příběhu znamená především orientovat se v tom sporu, v tom napětí, v tom dějství, které se tam odehrává. Když vstoupíme do takového dění (byť jen dění příběhu), musíme nějak vědět, oč tam šlo a jde; pokud to dostatečně nevíme, může se stát, že do „příběhu“ vstoupíme jako pes do kuželek. A pokud opravdu porozumíme, oč jde, musíme se postavit na jednu nebo druhou stranu – anebo příběh „opravit“ tím, že vytvoříme novou, třetí stranu – a pak příběh slouží k tomu, abychom se z příběhu vyvázali, abychom se od příběhu osvobodili (event. nechali osvobodit) a abychom tudíž zase z příběhu vystoupili. Pochopitelně na nás to dočasné pobývání „v příběhu“ nechá nějaké stopy; pokud ty stopy mají význam pro naši vlastní situaci, tj. pro náš vlastní životní příběh, pak ono vyprávění a porozumění starému příběhu splnilo určitým způsobem své poslání. Pokud nás jen vytrhlo z našeho „příběhu“, abychom se pak zase do něho „propadli“ a narazili na jeho tvrdou aktuálnost, je takový příběh jen dočasným „vytržením“ z ubohosti, do níž pak jen o to víc zapadneme jako do bažiny. Správný, „pravý“ příběh nás však nemá uklidňovat, zbavovat napětí, dovolit nám „odpočinutí“ (tj. nepravé odpočinutí, které je spíš pouhým zapomněním, zatímco „pravé“ odpočinutí je naopak sbíráním sil), ale svým nejhlubším smyslem, svým „posláním“ nás má jakoby katapultovat do našeho každodenního života, ale ne tak, že bychom se s drsným probuzením propadli na tvrdou půdu reality, nýbrž abychom byli orientováni a připraveni pro smysluplnou aktivitu.
(Písek, 040315-1.)