This text explores Kierkegaard's distinction between knowledge and faith as articulated in one of his notes. While knowledge strives for objectivity by allowing the subject (the 'I') to vanish into its object, faith seeks to preserve the subject within and alongside the object. The author highlights that in this context, the object is not understood as a doctrinal 'object of faith' but as a situational reality toward which the subject is directed. The believer's relationship to the object is not that of a detached observer but an active and sovereign engagement. Faith thus represents the freedom of the subject, who is not determined by the object but instead 'rectifies' it and renders it meaningful through active involvement. In faith, the subject proves themselves by maintaining their presence and responsibility. Ultimately, the text presents faith not as a passive acceptance of truths, but as a mode of being in the world that preserves human integrity and agency in relation to reality.
Víra a předmět
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 5. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Víra a předmět
Kierkegaard má v jedné své poznámce (nedatované, III A 216, cit. ex: 3842, S. 105) docela zajímavou myšlenku: staví proti sobě vědění a víru odlišně od toho, jak tomu zhusta bývalo a bývá. Vědění podle něho usiluje o to, aby se Já ztratilo ve svém předmětu, zatímco víra usiluje o to, zachovat Já v tomto předmětu a spolu s ním („Das Streben des Wissens ist gerade, das Ich in seinem Gegenstand verschwinden zu lasse, da [Streben] des Glaubens, es in und mit dem Gegenstande zu bewahren.“). Tato myšlenka je zajímavá především tím, že dává víru a předmět do jiné souvislosti, než jak je tomu zvykem: předmět tu není chápán jako předmět víry, nýbrž jako předmět, o který právě (situačně) jde onomu „Já“. A vztah „Já“, tj. lidského subjektu, k tomuto předmětu není „objektivní“, tedy nezaujatý, není to vztah vnějšího pozorovatele a posuzovatele, který chce jakoby ustoupit do pozadí a dostat se tak mimo záběr, mimo zaměření pozornosti, nýbrž vystupuje do popředí zároveň s oním předmětem. A co to tedy znamená? Mám za to, že tím je poukázáno jednak na to, že ve víře nikdy nejde pouze ani především o předmět, ale že předmět je vždycky spíše pouhou okolností, v níž se má subjekt, tj. ono „Já“, aktivně osvědčit, a za druhé – to je v tom již obsaženo – že vztah subjektu k předmětu je – ve víře – nejen aktivní, ale svrchovaný, takže není oním předmětem jednoznačně determinován. Ve víře je subjekt svoboden nejen od předmětu, ale zároveň také pro předmět (a pro cíl, k němuž má onen předmět být doveden, dopracován, vlastně „napraven“ a teprve tím vskutku zachován, uchován, učiněn smyslplným).
(Písek, 040517-1.)