Text kriticky analyzuje Kantovo pojetí apriori a navrhuje jeho zásadní transformaci. Kant sice správně rozpoznal, že apriori nelze vyvodit ze zkušenosti s předmětným světem, avšak nedokázal překročit rámec nadčasovosti. Autor předkládá alternativu, v níž apriori představuje ryzí nepředmětnost přicházející z budoucnosti. Toto apriori není statickou daností, nýbrž dynamickou nedaností, která se subjektu teprve nabízí. Na rozdíl od neutrálního a neosobního kantovského modelu je toto nové pojetí angažované a adresně oslovuje myslící subjekty. Významným prvkem je zachování lidské svobody, neboť rozum k tomuto apriori přistupuje svobodně, s možností jeho přijetí či odmítnutí. Studie vybízí k logickému kroku od bezčasovosti k budoucnosti, čímž mění chápání vnímavosti a rozumu. Apriori se tak stává nikoliv pozůstatkem minulosti či věčnosti, ale živým přicházením, které vyžaduje aktivní subjektivní účast a racionální reflexi v kontextu individuálních možností každého vědomí.
apriori jako „nepředmětno“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
apriori jako „nepředmětno“
Kant vlastně byl na správné stopě, když prokazoval, že apriori nemůže být založeno na zkušenosti (a myslel tím pochopitelně zkušenost s předmětnými skutečnostmi, s předmětným světem, tj. s relikty světa již minulého), ale byl omezen tím, jak nedovedl pomyslit, že existuje ještě jiná alternativa než nadčasovost nebo bezčasovost. Ta alternativa tu skutečně je, a je jí ryzí nepředmětnost, která k subjektu přichází jako „apriorní“ z budoucnosti, a není odvoditelná z ničeho, co by tu již bylo, tedy z ničeho již daného. Apriori není nadčasová ,danost‘, stejná pro všechny myslící bytosti v celém vesmíru, nýbrž je to nedanost, která ,se dává‘ tím, jak přichází z budoucnosti. Kant zkrátka posunul „apriori“ z minulosti do nadčasí (jakéhosi aeternum nunc), a nyní je zapotřebí udělat ten další logický krok, že je posuneme ještě dál, do budoucnosti. Zatímco kantovské „apriori“ je neutrální, ničím nezaujaté, rozum vůči němu není autonomní, to naše „apriori“ je angažované, nejen angažující, rozum (a vůbec jakákoli naše vnímavost) je vůči němu svobodný, je-li ovšem možno za svobodu považovat i odmítnutí svobody. Kantovské apriori ne neosobní, naše se adresně obrací ke všem subjektům (a to dokonce přiměřeně jejich možnostem), předně však k subjektů nadaným schopností rozumně myslit.
(Písek, 040525-3.)