Text se zamýšlí nad Heideggerovým rozlišením mezi bytím a jsoucnem, přičemž kritizuje nejasnost pojmu „bytí vůbec“. Autor navrhuje omezit zkoumání pouze na bytí jednotlivých, vnitřně sjednocených jsoucen, která definuje jako události. Odmítá představu vesmíru jako jednotného celku s vlastním bytím a zpochybňuje existenci souhrnného „jsoucna vůbec“. Bytí pravého jsoucna je časově koextenzivní s trváním dané události. Ačkoliv se událost navenek jeví jako sled fází, vnitřně je v každém okamžiku přítomno jsoucno jako celek. Bytí není „jsoucí“ ani dělitelné a postrádá vnější rozměr. Autor zdůrazňuje, že jakýkoli vnější popis či vědecké zkoumání nutně míjí podstatu bytí, protože bytí není faktum (danost), nýbrž fiens (dějící se). Bytí je neodvoditelné z pozorovatelných faktů a zůstává zcela nepřevoditelné na jakoukoli vnější fakticitu. Tato perspektiva klade důraz na vnitřní integritu a dynamickou povahu existence, která se vzpírá objektivizujícímu pohledu a vyžaduje pochopení jsoucna jakožto neustávajícího procesu vnitřně sjednoceného dění.
Bytí a jsoucnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 5. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Bytí a jsoucnost
Heidegger staví bytí proti jsoucnu a zdůrazňuje, že samo bytí není žádné jsoucno. To je pochopitelně zcela správné, ale zůstává přitom nevyjasněno, co to je bytí (tj. bytí vůbec). (Otevřená zůstává také otázka vztahu mezi jednotlivými jsoucny a „jsoucnem vůbec“, a to zejména proto, že není řádně položena otázka, co činí jednotlivé jsoucno jsoucnem.) Tomuto problému (těmto problémům) se vyhneme tím, že se i v případě bytí omezíme jen na bytí jednotlivých jsoucen. Předpoklad, že úhrn všech jsoucen není pouhý úhrn, nýbrž rovněž nějaké vnitřně sjednocené jsoucno, považuji za předsudečný a nezdůvodněný. A předpoklad, že je nějaké celkové bytí oné obrovské hromady jsoucen, jak se nám jeví vesmír, se mi zdá absurdní. Proto budu mluvit vždycky jen o bytí nějakého jsoucna (přičemž musí jít o pravé jsoucno, tj. o událost vnitřně sjednocenou), a budu toto jeho bytí považovat za časově koextenzivní s dobou trvání oné události, jíž je pravé jsoucna. V průběhu tohoto trvání po sobě následují jednotlivé fáze či momenty událostného dění, jak je můžeme sledovat zvenčí. Jednotlivé jsoucnosti však nejsou spjaty pouze svým pořadím, jak se to zvnějšku jeví, nýbrž v každém okamžiku, tj. v každé své (časově nenulové) jsoucnosti se děje událost celá (tedy neděje se jen postupně ve střídě jednotlivých fází, tj. jsoucností, nýbrž v každém okamžiku je celé jsoucno „při tom“). Bytí pravého jsoucna (jakožto pravé události) ovšem není „jsoucí“, ale není ani „dělitelné“ na sub-bytí jednotlivých jsoucností, neboť nemá žádný vnějšek. Jakýkoli popis (a jakékoli zkoumání, jež by mu předcházelo) událostného dění, jímž je pravé jsoucno, se nutně míjí jeho bytím a nemůže o něm naprosto nic relevantního říci. Bytí jsoucna prostě není (a nemůže ani být) žádné „factum“, ale je tím nejvlastnější „fiens“, neodvoditelným z ničeho, co může být zvnějšku pozorováno a popisováno, a také na žádnou fakticitu nepřevoditelným.
(Písek, 040527-1.)