Tento text se zabývá ontologickou povahou techniky a jejím dopadem na podstatu života. Autor tvrdí, že technika svou vnitřní setrvačností zbavuje ovládané oblasti jejich autentického životního obsahu, což představuje její největší nebezpečí. Zatímco v přírodě jsou technické principy, jako jsou mechanické páky či chemické reakce, organicky integrovány do systémů, moderní technika vykazuje tendenci k autonomní vládě nad životními procesy. Text ilustruje environmentální dopady technických inovací na historických příkladech, jako je vznik chlorofylu a následné nasycení atmosféry kyslíkem. Hlavní hrozba vyvstává v momentě, kdy technické programy a systémy začnou dominovat nad schopností organismů se adaptovat. Živé bytosti pak přestávají být aktivními subjekty a stávají se pouhými funkčními články v rámci rozsáhlých technických strategií. Tento proces vede k postupnému vytlačování skutečného života ve prospěch technicky řízené setrvačnosti a systémové kontroly.