This text examines the nature of progress in philosophy and intellectual thought, categorizing it into two distinct pathways. The first involves the birth of an entirely new idea that recontextualizes existing knowledge, a process that typically requires generations to be fully integrated due to the inherent resistance it faces, even from established thinkers like Kant. The second pathway is characterized by the rigorous reflection on concepts that are already subconsciously operational within our thought processes but remain obscured by habitual assumptions. When these latent ideas are brought to conscious awareness, they can cause a profound restructuring of one's worldview, often described as an intellectual earthquake. The author specifically identifies the concept of non-objectivity as a pivotal idea that exists in the periphery of current thought, waiting for a philosopher to fully articulate its potential. Ultimately, the work argues that true philosophical advancement necessitates a willingness to move beyond the Procrustean bed of established convictions and to allow one's thinking to be guided by the transformative power of deep, albeit initially hidden, reflection.
[Pokrok ve filosofii]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 3. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[Pokrok ve filosofii]
Pokrok ve filosofii (a vůbec v myšlení) může být rezultátem nové myšlenky (která vše dosavadní nebo aspoň něco z toho postaví do nového světla, protože to uvede no nových kontextů, které tu dříve nebyly resp. nikdo si je neuvědomoval – obojí je možné), ale může být také rezultátem precizní reflexe toho, co tu už nějak bylo, s čím jsme ve skutečnosti nevědomky nebo ne dost vědomě počítali a dokonce pracovali, ale co bylo zakryto a překryto tím, co jsme si uvědomovali a co jsme předpokládali jako samozřejmé.
V prvním případě je problém v tom, že to nutně bude trvat dlouhou dobu, někdy dokonce celou generaci nebo i víc, než noví myslitelé přijdou na to, co se in potentia stalo a co oni musí vzít na vědomí, ať chtějí či nechtějí. A nejen to: čím hlubší, ano propastnější je nová myšlenka, tím větší vyvolá odpor, a dokonce i u největších filosofů, kteří mají smysl pro myšlenkové experimentování, vyvolají nanejvýš jen pochybnosti (srv. Kantovo slovo o novém významu starého termínu „subjekt“, bez něhož se ovšem sám Kant už nemůže právě v onom problematickém novém významu obejít – KRV.) Na druhé straně tam, kde je možno poukázat na to, s čím už nějak obeznámeni jsme a s čím nějak počítáme, i když to nebereme s potřebnou vážností, dojde někdy opravdu k jakémusi „zemětřesení“, k jakémusi přestrukturování našeho vlastního myšlení, a to dokonce proti naší vůli a proti našim záměrům (jen pokud se necháme myšlenkou vést a nebudeme ji chtít cpát do Prokrustova lože svých dosavadních přesvědčení a návyků). Takovou novou myšlenkou, kterou se daří vydolovat něco podstatného z toho, co je nám už známé a o čem do jisté míry máme ponětí, i když jsme nezapracovali do svých velkých rozvrhů, je právě myšlenka „nepředmětnosti“ (která jen čeká na svého bytostného myslitele, zatímco těch pouze tušících už má poměrně dost).
(Písek, 030302–3.)