Tato úvaha se zabývá ontologickým a epistemologickým statusem pojmu „možnost“ v kontextu kauzality a času. Autor kritizuje běžné, nepromyšlené užívání tohoto termínu a zkoumá důsledky, které plynou z opuštění pankauzalistického vidění světa. Pokud je možnost chápána jako něco, co nastat může, ale nemusí, vyžaduje to existenci aktivního subjektu schopného zasáhnout do kauzálního řetězce jako „ničím nezapříčiněná příčina“. Text rozebírá aporie spojené s kauzálním pojetím možnosti a naznačuje, že důsledné domyšlení tohoto konceptu vede k nutnosti přehodnotit roli subjektu, ať už na lidské úrovni, či na rovinách nižších. Tradiční představa o jednotném kauzálním univerzu se zde rozpadá na izolované řetězce, do nichž vstupují indeterminované vlivy. Tento přístup nabízí paralely s interpretací kvantového dění a zpochybňuje deterministickou uzavřenost světa, přičemž zdůrazňuje moment novosti a nepředvídatelnosti v procesu dění.
Možnost(i) a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 4. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Možnost(i) a čas
Význam slova „možnost“ či „možnosti“ je značně neprůhledný, i když s ním všichni stále pracujeme. Nebývá zvykem si klást otázku, odkud se vlastně „možnosti“ berou, přesněji, odkud přicházejí. Mluvit o možnostech znamená de facto (i když zřídkakdy s plným vědomím) opouštět pankauzalistické chápání světa, tj. představu, že všechno má svou konkrétní a zjistitelnou příčinu (a také svůj konkrétní a předvídatelný následek). Připustit, že nějaká možnost je „zapříčiněna“, tj. způsobena (vyvolána) nějakou konkrétní příčinou, znamená dostat se do aporií. Buď totiž pojmeme možnost jako jistého druhu skutečnost, a pak taková „reálná“ možnost prostě musí nastat, takže jde jen o označení něčeho, co v každém případě nastane, ale ještě nenastalo; a o něčem takovém je možno mluvit jen v rámci subjektivního odhadu – možnost nelze konstatovat, nýbrž jen odhadovat. Anebo připustíme, že platí ona zásadně významná konotace slova „možnost“, totiž že nastat může, ale nemusí – jinak přece o „možnosti“ nemá vůbec smysl mluvit! V tomto druhém případě to však je vždycky (a nutně) „možnost“ pro někoho, pro nějaký aktivní subjekt, který zasáhne do jinak zcela objektivního kauzálního sledu jako cosi nového, co změní konstelaci a stane se jakousi „ničím nezapříčiněnou příčinou“. A pak je toto pojetí neodlučitelně spjato s chápáním „subjektu“ jako něčeho jen částečně zapojeného do kauzálního nexu, ale schopného jinak samovolnému kauzálního pohybu v něčem zabránit nebo jej v něčem ovlivnit a změnit. Pokud je takovéto chápání „subjektu“ do důsledků domyšleno, vede buď k jakémusi vynětí lidského subjektu z plně kauzálního přírodního kontextu, anebo k rozšíření chápání „subjektu“ na roviny nižší, než je lidská (eventuelně i na roviny nejnižší – tím se pak fakticky toto pojetí přibližuje koncepci kvantového dění, i když to tak většinou nebývá interpretováno). V tomto asi věcně nejperspektivnějším pohledu se kauzální nexus, někdy v minulosti chápáný jako pevně propojené kauzální univerzum, jaksi drobí na jednotlivé kauzální řetězce, které lze odhalovat jen tak, že je co nejdokonaleji oddělíme a izolujeme od intervencí, pronikajících do kauzálně uzavřeného procesu jako nové příčiny, jež z dosavadního kauzálního průběhu nevyplývají a mají alespoň zčásti indeterminovaný původ.
(Praha, 030422–1.)