Tato práce se věnuje filosofickému zkoumání pojmu možnosti jakožto „adventus“, tedy nepředmětného dění, které k člověku přichází z budoucnosti směrem k přítomnosti. Autor analyzuje paradox mezi objektivním chronologickým časem a subjektivním prožíváním lidského života. Z hlediska vnějšího pozorovatele se mládí jeví jako nejstarší fáze lidského života, neboť je časově nejvzdálenější, zatímco stáří jako prvek nejnovější. Pro žijícího jedince však minulost a prožitky mládí zůstávají stále živou součástí jeho vědomí. Klíčovým bodem textu je rozlišení mezi adventivní možností, která je vnímána jako nepředmětná výzva přicházející z budoucnosti, a možností uchopenou, jež představuje aktivní lidskou odpověď a proces praktického uskutečňování. Závěrem autor konstatuje, že je nutné rozlišovat dvojí dynamiku pohybu: jednu směřující z minulosti do budoucnosti a druhou z budoucnosti směrem k minulosti. Toto pochopení dvojího směru času je zásadní pro hlubší interpretaci lidského zrání a aktivního utváření vlastní existence v čase.
Možnost jako „adventus“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 4. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Možnost jako „adventus“
Budeme-li nepředmětnou adventivní DYNAMIS chápat jako „možnost přicházející“, pak směr tohoto „přicházení“, tj. pohybu, může být poměrně snadno a jednoznačně rozpoznán jako „ze vzdálenější budoucnosti“ do „budoucnosti bližší“ – přičemž vztažným bodem tu je „přítomnost“ (aktualita). Při zkušenostním pozorování však zjišťujeme, že „růst“ či dospívání člověka má směr opačný, totiž od nejminulejšího k nedávno minulému – až téměř k „přítomnému“. V tomto druhé smyslu je tím nejmladším prvkem k lidském životě stáří, neboť to je čímsi novým a tedy pozdějším, zatímco mládí je prvkem nejstarším, protože již dávno uplynulo. Je ovšem zřejmé, že tento paradox je důsledkem objektivujícího přístupu zvenčí, tedy přístupu z hlediska pozorovatele, který jednotlivá stadia zakresluje na linku „běžícího“ (?) času; ale jak je tomu z hlediska člověka, který žije svůj život a tedy žil své mládí a nyní žije svou dospělost a bude žít své stáří? Také on sice vzpomíná v dospělosti a ještě víc ve stáří na dobu své mladosti, ale sám nespojuje tuto svou odplynulou mladost s něčím prastarým, nýbrž podržuje si i ve vzpomínce na dávné časy mládí zážitek mladosti jako stále ještě živý (i když už zdaleka ne tak barevný, jak vypadal původně). – Naproti tomu možnost uchopená má jinou povahu: jde v ní o přijetí, osvojení a uchopení otevřenosti adventivní k tomu výsledku, že je započato uskutečňování možnosti adventivní, tj. že na nepředmětnou výzvu, která přichází, člověk (lidé) odpovídá svou aktivitou. V každém případě hybnost a dynamika tu jednou směřuje z minulosti do budoucnosti a po druhé z budoucnosti do minulosti, a proto je třeba rozeznávat dvojí směr pohybu a dvojí „dynamiku“.
(Praha, 030422–4.)